Inscenace Dvořákovy Rusalky ve Státní opeře Praha (5. 5.) měla dva silné a divácky lákavé body: Evu Urbanovou v titulní roli a režiséra Zdeňka Trošku . Troškova režie Bizetovy Carmen ukázala, jakou cestou chce režii v opeře vést: vytvořit nekomplikovanou podívanou, ilustrující děj, srozumitelnou širokým masám diváků, prostou výkladových ambicí. Ve stejném duchu se tedy dala očekávat premiéra Rusalky, k jejíž realizaci režisér předeslal do médií, že chce vytvořit čistou pohádku. Tak se taky stalo. Vést debatu nad tím, k čemu je v 21. století na divadle dobrá „pohádka“ jako před sto lety vytvořená (jen s filmovými dotáčkami, které místy technicky zlobily), k čemu a proč se posunul vývoj inscenování právě za posledních sto let a proč na něj nereflektoval – je nad shlédnutou premiérou evidentně zbytečné. Režisér Troška s přístupem, s jakým natočil trilogii Slunce, seno, jahody a Kameňáky , připravil tuto operu: „jako ze života“, v Rusalce „jako z pohádky“. Z pozice režiséra má na to právo i v opeře a je-li jeho druhá režie ve Státní opeře také součástí obrazu divadla, není o čem hovořit. Divák má možnost shlédnout divadelní konzervu, a to se také často nepřihodí. Režisérově cíli odpovídaly scénografie Milana Ferenčíka – bez poezie v pohádkové realitě, a kostýmy Josefa Jelínka – pohádkové.
Hudební nastudování Leoše Svárovského ctilo notový zápis a na premiéře se mu jej podařilo dovést k ladícímu provedení – u sólistů i orchestru. Opřen o dobré pěvce naplnil večer lahodným zpěvem: překvapivě dobře se role Prince zhostil Tomáš Černý , jemuž pěvecké naplnění role vyšlo líp než role Jeníka v poslední inscenaci Prodané nevěsty v Národním divadle. Čistý hlas a dobrá dikce, stejně jako přirozený pohyb na scéně, dávaly jeho roli dobré předpoklady a Princ byl oporou až do závěru díla. Ne tak se jevil Vodník Gustava Beláčka , jehož slavné árii z 2. dějství chyběla šíře velkého hlasu i vnitřní smutek. Postava neměla ujasněný tvar, neb v ní bylo málo nadpřirozeného i málo důstojného – jen široká gesta s látkou pláště, žádný vnitřní život. Cizí kněžna Jindřišky Rainerové měla jasný říz, v němž se utopila řada hlasových fines a detailů. Hlasově výborní Hajný (Ivan Kusnjer ) a kuchtík (Martina Bauerová ) přehrávali jak se patří, ještě i trochu víc, nicméně hlasový projev měli přesný a čistý (poznámka režii – ani v pohádce nechodí kuchtík s hajným středem svatebního plesu!). Výborná Veronika Hajnová jako Ježibaba svou vyšší polohou hlasu s menším altovým zabarvením byla průrazná, technicky bezchybná a ve svých scénách dominující. Rovněž všechny tři žínky (Hana Jonášová , Pavla Vykopalová , Jana Levicová ) tvořily příjemné trio, ať už vizuálně či ve velmi dobrém souzvuku. Lovec na scéně, místo jako vždy a všude za scénou (jak předepisuje skladatel), svým zviditelněním nic posunujícího nepřinesl – zůstal čistou pěveckou rolí (dobře zazpívanou Václavem Siberou ).
A Rusalka Evy Urbanové? I když jí neodpovídá typově ani hlasovým oborem, přednesla pochvalu si zasluhující kreaci – ve svém celku. Herecky neměla ujasněný profil Rusalky vodní víly a Rusalky ženy – zejména v gestech, ani kostýmní výtvarník jí však nepomohl. O kvalitě a velikosti hlasu Evy Urbanové se netřeba rozepisovat. Její Rusalka měla být v její představě pravděpodobně vílou co do intenzity hlasu; držela jej na uzdě ve většině času, pianissim bylo moc, piana málo srozumitelná. Všude tam, kde pěvkyně dávají Rusalce její „královský nadpřirozený rod“ do hlasu, Eva Urbanová si pohrávala s náhlými piany a jen občas propuštěnými, krásnými sytými tóny. Subtilnost role Rusalky není v hlase. Škoda, že všechny slavné árie byly dynamicky poddimenzované – sice opravdu nově pojaté, ale k té „pohádce“, jak ji režie připravila, málo pohádkové. Ve třetím dějství, v němž u každé pěvkyně dochází na lámání chleba stran velikosti hlasu hned v první árii Necitelná vodní moci byla Eva Urbanová skvělá a svá – veliká hlasově i emocí. Po této plně intenzivní árii pak Proč volal jsi mne v náruč svou v pianu vyznělo dojímavě a muzikantsky věrohodně. V závěru její hlas v plné šíři dal slovům „musím Tě, musím zahubit“ patos, smysl a naplnění. Její poslední hudební fráze „Bůh tě pomiluj“ naznačila, že v plné síle a hymničnosti by její Rusalka dosáhla většího efektu. Eva Urbanová Rusalku zazpívala dobře, neboť všude tam, kde ostatní Rusalky sahají na své dno, pěvkyně jen lehce přidechne do hlasu intenzitu. Přesto její doménou v této Dvořákově opeře zůstane role cizí kněžny.
