Začátek května patřil v Praze dlouho očekávané premiéře opery Olimpiade Josefa Myslivečka, která se stala událostí sezony hned z několika důvodů. Myslivečkovo dílo u nás příliš prostoru nedostává a i v současné době, kdy čím dál častěji zaznívají donedávna téměř neznámá jména starých skladatelů jako například Antonína Reichenauera nebo Františka Jiránka, o Janu Dismasi Zelenkovi nemluvě, se o Josefu Myslivečkovi stále mluví pouze jako o tom, kterého obdivoval Mozart a kterému říkali Il Boemo. Živým zájmem o jeho hudbu však naše koncertní a operní pódia neoplývají a konkrétně Olimpiade měla novodobou premiéru v Národním divadle moravskoslezském v roce 2005 (tehdy se navíc inscenace hrála v českém překladu Jiřího Jorana, režíroval Luděk Golat a taktovky se ujal Jan Šrubař) a vůbec poprvé v Národním divadle zazněla právě letos v květnu. V roce 1778 sáhl Josef Mysliveček po osvědčeném materiálu libretisty par excellence. Olimpiade Pietra Metastasia již v té době měli na svém kontě například Antonio Caldara, Antonio Vivaldi, Giovanni Battista Pergolesi nebo Luigi Cherubini a také český rodák Florian Leopold Gassmann. Mysliveček se při komponování své v pořadí osmé opery držel zásad neapolského stylu (psal dílo pro neapolské divadlo Teatro San Carlo), evidentně měl k dispozici kvalitní sólisty a svou pozornost proto pochopitelně soustředil především k virtuózním áriím, které si publikum žádalo. Nebál se ale nepatrně narušit zákonitosti opery seria a tam, kde si to žádá dramatický spád, vršit recitativy secco a accompagnato, případně doprostřed recitativů vkládat ariosa nebo ukončit árii už po druhém dílu. Možná i díky této neomšelé koncepci si inscenátoři vybrali právě Olimpiade. Režisérka opery Ursel Herrmann stojí za úspěšnými inscenacemi Mozartových oper La clemenza di Tito (2006) a La finta giardiniera (2008), které připravila pro pražské ND a které provázel mimořádný ohlas veřejnosti. V Olimpiade nezapřela svůj rukopis a s naprostou pokorou k dílu rozehrála do detailu uchopený kaleidoskop postav, z nichž každé vtiskla přesnou představu o povaze role, od mimiky přes gesto až po postoj. S minimem rekvizit (červené střevíce, olivovník, zlatá čelenka) dokázala logicky a funkčně zaplnit jednoduchou scénu (Hartmut Schörghofer ), jíž dominoval náznak bludiště, symbol tápání ve vnějším světě, v osudech i niterných pocitech. V hlavní roli princezny Aristey, o niž bojují udatní šlechtici během olympijských her, excelovala Simona Houda-Šaturová , jejíž zvukově lahodný soprán naprosto s přehledem zdolával krkolomné koloratury i legatové pasáže a která podala vyrovnaný výkon během celého večera. Ne tak představitelky hlavních mužských rolí, které jako by se naladily na společnou vlnu. Raffaella Milanesi i Tehila Nini Goldstein (Megacle a Licida – věrní přátelé a zároveň sokové v lásce k Aristee) měly zpočátku obě problém s ukočírováním svých pseudomužských vášní a příliš často se především v recitativech nechávaly strhnout dramatickým afektem na úkor zvukové kvality a dechové opory, což se projevilo i při první árii Megacla, která přinesla několik zaváhání. S přibývajícím časem ale obě zpěvačky dostaly do svého hrdla dostatečnou lehkost a v závěru již byli plnohodnotnými partnery Šaturové. Roztomile zklamanou a odmítnutou Argene divákům nabídla kanadská mezzosopranistka Sophie Harmsen , která dokázala vzájemně propojit nádhernou barvu hlasu, jistou techniku, cit pro Myslivečkovu jemnost a civilní herectví. Dokonalý hudební doprovod obstaral Václav Luks se svým Collegiem 1704 , které na sebe právem strhávalo pozornost během árií i doprovázených recitativů a naplnilo Myslivečkovu partituru žárem olympijského ohně. Inscenace Olimpiade vznikla v koprodukci s divadly Théâtre de Caen, Opéra de Dijon a Grand Théâtre de Luxembourg.
