Státní opera Praha uvedla v květnu jako poslední premiéru sezony 2009/2010 velkolepé hudební drama Richarda Wagnera Tristan a Isolda . Stalo se tak po dlouhých sedmdesáti šesti letech od posledního nastudování díla v této budově, jež tehdy nesla název Nové německé divadlo. Právě na odkaz a tradici této dnes již legendární divadelní instituce vysokého uměleckého renomé a rozsáhlého repertoáru, jehož těžiště tvořila díla Richarda Wagnera, nová inscenace Státní opery Praha navazuje.
Argentinský režisér Marcelo Lombardero , společně se scénografem Diegem Silianem a kostýmní výtvarnicí Lucianou Gutman , nepřichází s žádným moderním výkladem tragického příběhu nešťastné lásky, inscenace se výtvarně nese v duchu konvencí divadelního jazyka devatenáctého století (projekce typových dekorací například skal nebo stromů), které občas oživí filmové dotáčky (například nebe poseté hvězdami při velkém milostném duetu ve druhém dějství nebo rozbouřené mořské pobřeží v dějství třetím). Inscenaci otevírá animovaná projekce stožáru s lodivodem jako vystřižená z filmů Karla Zemana a uzavírá projekce opravdových mořských vln, které „zalijí“ umírající Isoldu. V tomto plynulém, vizuálně různorodém kolotoči se pohybují jednotliví pěvci, pro inscenaci vesměs angažovaní ze zahraničí. Je smutná pravda, že velké wagnerovské hlasy u nás zkrátka nemáme a i v celosvětovém kontextu je jich poskrovnu. Na ty úplně nejlepší bohužel nedosáhneme, premiéra ale i tak nabídla solidní pěvecké výkony.
Nejpřesvědčivěji se uvedla mladá americká sopranistka Amber Wagner v roli Isoldiny služebné Brangäny. Disponuje krásným nosným hlasem, její pěvecký projev je kultivovaný, po herecké stránce zaujme oddaností ke své paní i dojemnou naléhavostí, s jakou varuje oba milence. Přestože pěvkyně předvedla výkon, který lze v kontextu inscenace i v kontextu českého operního dění označit za mimořádný, nemohl jsem se celý večer ubránit myšlenkám na famózní Brangänu mezzosopranistky Yvony Škvárové z inscenace Tristana a Isoldy pražského Národního divadla před deseti lety. Půvabná švýcarská sopranistka Marion Ammann již úspěšně zpívala Isoldu na menších německých scénách, v prostoru Státní opery Praha se ale její hlas místy ztrácel. Myslím si, že by pěvkyni více slušela například Hraběnka ve Figarově svatbě, k adekvátní interpretaci Wagnerova pěveckého dramatismu zkrátka nemá dispozice. V lyrických pasážích Ammann zaujala něhou a kultivovaností, dramatičtější místa ale zazpívala za cenu forzírování a navíc ne zcela intonačně čiště. Její herecký projev se vyznačoval místy až příliš akcentovanou mladickou rozjásaností. Ruský tenorista Leonid Zakhozhayev v roli Tristana disponuje nepříliš zajímavým, technicky ale jistým, lyričtějším tenorem. Uznání si zaslouží zejména za rozumné rozvržení sil, zvládnutí vražedného třetího dějství i za perfektní a srozumitelnou němčinu. Král Marke v podání velšského basisty Richarda Wiegolda byl po pěvecké stránce snad až příliš matný, v roli Kurwenala upoutal hřmotným (místy ale trochu humpoláckým) pěveckým projevem polský basbarytonista Tomasz Konieczny . Se ctí se svých rolí zhostili také Svatopluk Sem (Melot), Josef Moravec (Mladý námořník, Pastýř) a Miloš Horák (Kormidelník).
K hudebnímu nastudování byl přizván renomovaný dirigent Jan Latham-Koenig . Orchestr SOP se pod jeho vedením propracoval k opravdu úctyhodnému výkonu, na který nejsme u tohoto tělesa běžně zvyklí. Z orchestřiště zazníval lahodný souzvuk všech nástrojových sekcí, který neměl daleko k doslova magickému hudebnímu vyjádření nesmrtelné milostné touhy ústřední dvojice příběhu.
Inscenace byla premiérově uvedena 20. května 2010, tedy dva dny před 197. výročím narození Richarda Wagnera. V den premiéry byla ve foyer prvního balkónu Státní opery Praha také slavnostně odhalena skladatelova busta od mladého sochaře Václava Krčála. Tento akt se uskutečnil z iniciativy české Společnosti Richarda Wagnera a připomenul mimo jiné blížící se wagnerovský kongres v roce 2012 v Praze, kdy by měla Státní opera Praha být jedním z hlavních hostitelských míst. Věřme, že se inscenace Tristana a Isoldy do té doby na repertoáru SOP udrží a že se v ní objeví také výjimeční světoví pěvci, jako tomu bylo při jedné květnové a jedné červnové repríze, kdy roli Isoldy úctyhodně zpívala (ve svých neuvěřitelných šedesáti třech letech) britská sopranistka Elizabeth Connell.
