V Divadle u Valšů se v dnech 28. 5. a 2. 6. uskutečnila představení studentů pěveckého oddělení Pražské konzervatoře, kteří zde pod režijním vedením Josefa Nováka a v hudebním nastudování Tomáše Hály uvedli vždy v jednom večeru komorní operu Luboše Fišera Lancelot a dvě scény z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky .
Při Lancelotovi jsou na jevišti postaveny dvě řady – v zadní sedí šestičlenný ženský sbor, v přední pak trochu otrávení a nezúčastněně vyhlížející sólisté v civilu, kteří se postupně dooblékají, přicházejí na forbínu sehrát své výstupy a následně se na svá místa v řadě nesmyslně civilně vracejí. Na forbíně se jen demonstrativně lká, přikyvuje, lomí rukama, padá na zem nebo jen zoufale bloudí od portálu k portálu. Účinkující jen vykonávají naučená gesta bez jakéhokoliv vnitřního přesvědčení, prožitku nebo byť jen náznaku věrohodnosti. Tato jevištní bezmocnost místy přechází v nechtěnou parodii vyvolávající pochybnosti o smyslu podobného projektu.
Scény z Příhod lišky Bystroušky nedopadly o moc lépe. V programu se dočteme, že je tato opera „dobrou příležitostí pro výuku opravdu náročné profese budoucích operních umělců – po stránce hudební, hlasové, herecké a pohybové“. V pestrých kostýmech patrně převzatých z Novákových předchozích inscenací se studenti nadmíru přehnaně a místy velmi křečovitě pohybově stylizují do jednotlivých zvířecích postav – nejprve na dvorku Jezerské myslivny (na scéně je jen plot a dřevěným trámem naznačená bouda pro psa Lapáka) a poté v Líšeňském lese (stromy jsou naznačeny potrhaným závěsem), kde se k nim v mírně spartakiádní formaci přidává ještě několik talentovaných žáků Dětské opery Praha v rolích Liščat.
V představení 2. června se blýsklo několik perspektivních mladých interpretů (z obsazení celého večera stojí za zmínku zejména Lucie Prokopová jako Revírníková, Michaela Gemrotová jako Liška a Lukáš Sládek jako Revírník). Škoda jen, že se více nepracovalo s jejich mnohdy výrazným osobnostním potenciálem a sklouzli pod režisérovým vedením jen k té nejzákladnější šarži. Na nevhodném prostoru malého jeviště se uplatňovaly jen velkooperní mechanické postupy odkazující k pojetí divadla někdy před sto sto padesáti lety. Po kvalitních inscenacích Reginy Szymikové a Roberta Jindry vyznačujících se důsledným vedením studentů k přirozenému jevištnímu projevu je tento projekt nepochopitelným krokem zpět.
