Jedna z prvních věcí, kterou si našinec představí pod pojmem „pravoslaví“, je krásná starobylá hudba. Známe ji z koncertů i rozhlasového vysílání. Kdo se ale vydá do některého z českých pravoslavných chrámů, aby pravoslavnou duchovní hudbu slyšel v autentickém prostředí, může být rozčarovaný. O to více vyniká činnost Spolku Philokallia, který se snaží úroveň pravoslavné hudby u nás pozvednout a každoročně pořádá mezinárodní festival Archaion Kallos.
Hudba k obřadům pravoslavné církve patří naprosto neodmyslitelně, drtivou většinu všech bohoslužeb tvoří zpěv. Na rozdíl od duchovní hudby jiných křesťanských denominací se k ní nepoužívají žádné hudební nástroje, veškerou hudbu tvoří pouze lidský hlas. Ten je totiž v pravoslavném podání tím nejdokonalejším hudebním nástrojem, který stvořil sám Bůh. A Boha máme přece oslavovat jen tím nejlepším.
Zatímco v tradici západního křesťanství hraje umění – ať už výtvarné, či hudební – spíše ilustrační roli, v pravoslaví je součástí modlitby. Ikony pravoslavní považují za „okno do věčnosti“. Nejde jen o vyobrazení světce či události, ale něčím, co světce či událost reálně zpřítomňuje. Skrze ikonu pravoslavní nahlíží do transcendentálního světa. Totéž platí o hudbě.
Zná to každý z nás. Jakákoliv hudba působí na naše nitro, kromě zvukového vjemu nám zprostředkovává i hlubší zážitek. Přesně s tím pracuje pravoslavná spiritualita. Člověka chápe v jeho komplexnosti – jako tělo, duši i ducha, kdy všechny tyto části jsou navzájem provázané. Tělesnými smysly posilujeme smysly duchovní. Vnímáním hudby tedy v pravoslavném pojetí povznášíme své duchovno a spojujeme se s Bohem.
Aby to ale fungovalo, musí hudba splňovat určité náležitosti. Jednoduše řečeno, musí znít tak, že nás na duchovní myšlenky naladí. Ta hudba musí být krásná. Právě to zdůrazňuje mezinárodní festival pravoslavné duchovní hudby Archaion Kallos. Každý podzim ho v Praze pořádá Spolek Philokallia, letos proběhl jeho už 13. ročník. Název festivalu lze přeložit jako „starobylá krása“. Rozumějme tím prvotní krásu, kterou člověk měl po svém stvoření v ráji. Tenkrát ještě nebyl zatížen hříchem, žil v jednotě s Bohem a v jeho nitru bylo „vše v pořádku“. Úkolem každého člověka je se k této prvotní kráse navrátit. Pomoct k tomu má duchovní, modlitbou a usebráním naplněný život. A právě toto kontemplativní „otevření se vyšším věcem“ duchovní hudba umožňuje.
Aspoň je to ze srdce…
Takto teoreticky to zní nádherně a někoho hned popadne touha se o účinku pravoslavné hudby na lidské nitro přesvědčit na vlastní uši – a vydá se do nejbližšího pravoslavného chrámu. V tom ale může být kámen úrazu. Místo rajské hudby totiž uslyší dosti nelibě znějící hluk. Nechci se nikoho dotknout, ale tento druh zpěvu spíš než chrám připomíná neumělé zpívání dobře naladěných chasníků… Je to jakýsi nešvar současného pravoslaví v České republice.
Znovu opakuji – nechci se nikoho dotknout. Zdaleka ne každý má na zpěv nadání. Pokaždé, když se v takovém chrámě ocitnu, říkám si, že důležitější než hlas zpěváků je rozpoložení jejich srdce. A že jistě zpívají s niternou touhou Boha oslavit…
Jenže to jaksi koliduje s výše řečeným – duchovní hudba má otevřít nitro duchovním věcem. Ruku na srdce – kakofonické hulákání to dokáže jen stěží, byť je zpíváno sebeupřímněji a sebezbožněji. Ačkoli je podle posledního sčítání lidu Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku druhou nejpočetnější církví u nás, věřících aktivně se podílejících na chodu farností je poměrně málo. A s hudebním nadáním ještě méně. Výrazným faktorem je i fakt, že značnou část pravoslavných věřících u nás tvoří hosté z východní Evropy, kteří jsou v hudebním projevu často poněkud temperamentnější, než je českým uším příjemné. Opět to nemyslím nijak pejorativně – bez těchto lidí by pravoslavná církev v Česku nefungovala, protože pravoslavných věřících české národnosti je hrstka. Tudíž jim patří dík, že se do církevního života zapojují. Jen ta hudební stránka prostě pokulhává…
Krásná hudba přece žije
Samozřejmě ne ve všech pravoslavných kostelích v Česku je hudební situace tak tristní. Najdeme řadu farností s kvalitními sbory. Jedním z nich je malý chrám Narození Přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli, ve kterém coby sbormistr působí Marios Christou. Ten svůj život zasvětil propagaci pravoslavné duchovní hudby u nás a zároveň se snaží o pozvednutí její úrovně. I proto založil zmiňovaný festival Archaion Kallos.
Marios Christou pochází z Kypru – tedy z místa, kde dosud žije duchovní i hudební tradice starobylé Byzance. Právě byzantská hudba je jakýmsi archetypálním vzorem pravoslavné duchovní hudby a dodnes ji uslyšíme v chrámech a klášterech nejen na Kypru, ale zejména v Řecku a do jisté míry i v Srbsku, Bulharsku nebo Rumunsku. Svými pomalými tóny doslova nutí člověka přemýšlet o „vyšších“ věcech. Zajímavé je, že byzantská hudba se poměrně dobře uchytila i v anglicky mluvících zemích ve farnostech řecké diaspory, ale do českých pravoslavných kostelů se dostane jen zřídka. Respektive – mnoho českých pravoslavných by rádo byzantskou hudbu v chrámech slyšelo, ale dosud se její reálné zavádění moc nedaří.
Proto celonoční bdění, které začátkem září proběhlo ve zmíněném kostelíku v Malé Chuchli, bylo pro pravoslavného věřícího žijícího v Česku doslova dárkem. Jednalo se o bohoslužbu, která kromě oslavy chrámového svátku Narození Přesvaté Bohorodice měla ohlásit blížící se festival. Byzantskými zpěvy dodnes znějícími na pravoslavném poutním místě Svaté hoře Athos ji provázeli přední řečtí zpěváci duchovní hudby Fotios Kalyvas a Sotiris Tsepidis. Šlo tedy o tu nejautentičtější atmosféru, jakou lze pro duchovní hudbu vytvořit – nebyl to koncert, ale bohoslužba. A jsem si jistý, že kdokoliv do kostela ten večer zavítal – bez ohledu na náboženské vyznání – musel užasnout. Jen si to představte – pozdní večer, svíčky, ikony, krásný zpěv… Traduje se, že když kdysi utrakvističtí vyslanci přišli do chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli, nevěděli, zda se nachází ještě na Zemi, nebo se ocitli už v nebi. Něčeho podobného jsme byli svědky i na kraji festivalu Archaion Kallos.
Prakticky totéž můžeme říct o prvním, zahajovacím koncertu. Nesl se ve znamení staré hudby rumunských klášterů a uskutečnil se v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. (Mimochodem jde o další pravoslavný chrám s velmi kvalitním pěveckým sborem.) Byzantskými nápěvy s rumunskými texty zdi chrámu rozezvučel rumunský soubor Nectarie Protopsaltul.
Starobylá hudba dýchající v současnosti
Koncertů festival přinesl celou řadu – nabídl to nejlepší ze slovanské pravoslavné hudby a představil i to, jak starobylá pravoslavná hudba ovlivňuje hudební uměleckou tvorbu současnosti. I to je jeden z přínosů festivalu – pravoslavnou duchovní hudbu nepředstavuje jen jako „skanzen“ historických nápěvů, ale ukazuje ji jako živý organismus, který stále dává dech i současným umělcům. Ostatně každoročně nabízí světové premiéry – letos klavíristka Radka Hanáková uvedla skladbu Hanuše Bartoně Preludium k žalmu 141, pro klavír a zvukovou stopu.
Mezi doprovodné programy festivalu se zařadil i workshop Umění interpretace a seznámení s „Mozartem byzantské hudby“ Petrem Peloponnesiem, který vedl řecký lektor Petros Papaemmanouil. Po stručném úvodu do dějin, notace a modálního systému se workshop zaměřil na zajímavou kapitolu ornamentiky byzantské hudby, tedy na historicky poučenou interpretaci melismatických ozdob, a také na tvorbu největšího řeckého skladatele 18. století Petra Peloponnesia, který je známý jako „Mozart byzantské hudby“. Nedílnou součástí workshopu byl i sborový zpěv a nastudování skladeb různých modů a typů byzantské hudby. Workshopu se mohl zúčastnit kdokoliv – zkušenost se sborovým zpěvem a znalost základů hudební teorie sice byla výhodou, ale ne podmínkou.
Festival Archaion Kallos vyzývá k návratu ke kráse
Tím se vracíme k dříve řečenému – festival Archaion Kallos se snaží kohokoliv nadchnout pro krásnou pravoslavnou duchovní hudbu. Milovníky umění a kultury přesvědčuje o hodnotě a vysoké úrovni pravoslavné hudby, pravoslavné se pak snaží podpořit ve zdokonalování hudební stránky bohoslužeb.
Festival ukazuje pravoslavnou hudbu takovou, jaká je doopravdy – prodchnutá krásou. Někdy se pravoslaví veřejnosti představuje neautenticky. Ne vše, co se za pravoslavné vydává, pravoslavným skutečně je. Důležité je nahlédnout dovnitř, do hloubky. Pravoslavná spiritualita věřící nabádá k očišťování srdcí. Když se hříchem zkažené lidské srdce očistí, zazáří jeho krása. Analogicky to můžeme vztáhnout i na hudbu…
Nepěkně jsem se vyjádřil o kvalitě zpěvu v některých chrámech. Vzpomínám si, že když jsem tytéž nápěvy, které v neumělém podání trhají uši, slyšel zpívat bohoslovce na kněžském semináři, užasl jsem v němém úžasu. Najednou i v těchto melodiích jsem poznával odkaz Byzance a v nitru jsem cítil cosi nevýslovně povznášejícího. Stačilo jen ubrat na intenzitě hlasitosti, zvolnit, sladit se… A zazářila nevýslovná krása.
Asi bych byl naivní, kdybych si myslel, že počiny, jako je Archaion Kallos, úroveň pravoslavných zpěvů v českých kostelech změní hned, ale nepochybuji o tom, že krůček po krůčku ke změnám alespoň zčásti dojde. A tím více se pak ukáže, že pravoslavná duchovní hudba může být i v českém prostředí nedílnou součástí hudební kultury.
