II. cyklus 120. sezony Českého spolku pro komorní hudbu uzavřel 15. dubna v Rudolfinu rezidenční soubor Pražákovo kvarteto (Leoš Čepický, Vlastimil Holek, Josef Klusoň, Michal Kaňka) a klavírista Jaromír Klepáč. Pražákovo kvarteto již dlouho patří k několika českým komorním souborům světové úrovně a pověsti. Když před čtyřmi lety přiměly zdravotní důvody dosavadního vynikajícího primária Václava Remeše ukončit koncertní činnost, pro kvarteto ve vrcholné formě s dlouho budovaným rozsáhlým repertoárem nastala kritická chvíle. Záchranou téměř osudově náhodnou se stal skvělý houslista a zkušený primárius Kocianova kvarteta Pavel Hůla, neboť jeho soubor právě končil svou úspěšnou uměleckou dráhu. Hůla naštěstí mezi Pražákovce okamžitě zapadl. Jak choulostivým organismem je vrcholný komorní soubor, dokládá opět náhlá improvizace – za onemocnělého Hůlu na tomto koncertě obětavě zaskočil primárius Wihanova kvarteta Leoš Čepický. Musím vyjádřit obdiv nad jeho pohotovostí a rychlou přizpůsobivostí. Se svým kvartetem je v plné koncertní sezoně, nedávno v Praze brilantně zahrál Ježkův technicky velmi náročný houslový koncert a Mozartovu Koncertantní symfonii, vyučuje na AMU. Posluchač neznalý situace však musel mít dojem, že Čepický je součástí Pražákovců odedávna. Již několikrát jsem byl svědkem příkladné kolegiality mezi našimi komorními soubory, myslím, že v jiných oblastech našeho hudebního světa to není zdaleka tak běžné. I toto je dokladem úrovně naší kvartetní obce.
Mozartův Smyčcový kvartet C dur „Disonantní“ KV 465 získal své přízvisko díky tehdy velmi neobvykle a novátorsky znějícím „disonantním“ harmonickým postupům, jež zazní hned v úvodu magicky tajemného Adagia. V tomto kvartetu se Mozart dotkl světa tónů, jenž se stal běžným až daleko později. Ač formálně se od ostatních kvartet příliš neodlišuje (Adagio-Allegro, Andante cantabile, Menuetto.Allegro, Allegro molto), má tento zřetelně jinou atmosféru, a svým způsobem je z nich nejoriginálnější. Pražákovci jej hrají s temperamentem a citem uměřeným obsahu a sdělení díla, bez zkreslení a karikatur. V jejich provedení zazářil duch Mozartova génia v čisté podobě.
Čtyřvětý Smyčcový kvartet F dur Maurice Ravela je jeho jediným kvartetním dílem. Když jej sedmadvacetiletý autor představil veřejnosti, setkal se, podobně jako předtím Debussy, s nepochopením a odsudky velké části kritiky. Naštěstí vnímavější část publika kouzlo Ravelova hudebního vyjadřování pochopila a přijala s nadšením jako otevření kouzelné nové dimenze barev a překvapivých kontur rodícího se světa impresionismu. Dnes toto dílo patří ke klenotům komorní hry a nechybí v repertoáru snad žádného uznávaného kvarteta. Pražákovo kvarteto na něm opět předvedlo svůj noblesní cit a vkus pro míru způsobu vyjádření charakteristických vlastností odlišných hudebních stylů.
Gabriel Dupont (1878 – 1914) je francouzským skladatelem téměř zapomenutým. Jeho osud a uzavřený svět mladého nemocného umělce mi trochu připomíná osud Marcela Prousta. Poéma pro klavír a smyčcové kvarteto (Sombre et douloureux – Clair et calme – Joyeux et ensaleillé) pak Proustovo rozsáhlé bolestně introvertní Hledání ztraceného času – s tím rozdílem, že Proust se dosud (byť těžce) čte. Jaromír Klepáč je renomovaný a zkušený sólista a komorní hráč, a spolu se skvělými Pražákovci dal dílu možnost se vyjádřit v maximálně přesvědčivém provedení, s velkým pochopením a vcítěním se do jeho komplikovaného a těžko zařaditelného světa. Naříkavá melancholie nešťastného pařížského poety mi však při vší interpretační dokonalosti klavíristy a kvarteta přišla chvílemi nekonečnější a monotónnější než všech sedm Proustových dílů. Přídavkem úžasně zahraného Scherza z Dvořákova Klavírního kvintetu předchozí mlhy nakonec protrhlo jarní radostné slunce.
