Vedení Pražského jara výjimečně zařazuje na program i sborové koncerty. Hostování Slovenského filharmonického sboru bylo však mimořádnou událostí, protože je v Praze vzhledem k existenci dvou českých špičkových sborů vzácným kořením. Slovenský filharmonický sbor vznikl v roce 1946 (tehdy v rámci bratislavského rozhlasu) a měl skvělého zakladatele – dirigenta Ladislava Slováka. V jeho čele se vystřídala řada zajímavých sbormistrů – Jan Maria Dobrodinský, Lubomír Mátl, Pavel Baxa, Marián Vach ad.; od ledna 2005 sbor vede Blanka Juhaňáková , která řídila 23. 5. i pražskojarní koncert v kostele sv. Šimona a Judy s jediným číslem programu – Celonoční bdění op. 37 Sergeje Rachmaninova. Jde o mladšího bratříčka známější Liturgie svatého Jana Zlatoústého. Obsahově hudba souzní s bohoslužbou, která se držela od západu slunce do rozednění. Vzhledem k tomu, že Celonoční vigilie Rachmaninov složil v roce 1915, jsou tak posledním výrazem živé církevní tradice carského Ruska, protože po roce 1917 bylo veřejné provádění liturgické hudby v Sovětském svazu zakázáno. Rachmaninovovy nešpory jsou nesporně v daném repertoáru silným dílem, které perfektně provedeno může na vnímavého posluchače působit až mysticky. Slovenský sbor má tuto hudbu evidentně zažitou, byl paní Juhaňákovou skvěle připraven a vydal ze sebe asi maximum. Vlny dynamického a emocionálního vzedmutí se střídaly s tajemnou deklamací, pokornými prosbami; velebnost byla konfrontována s vítěznou radostností. Velkou devizou sboru je barevná homogennost tutti, eruptivnost zvuku, stylovost a snad i flexibilita. Bohužel ne vše bylo „ve zlatém seku“. Silnými skupinami byly basy a většinou i alty. Ne vše se podařilo sopránům a tenorům. Skladba obsahuje také drobnější sóla altu a tenora. Katarína Kubovičová Sroková má báječný hlas a jistě by se uplatnila i na divadle; poslouchat její sóla bylo požitkem. Michal Seredič vlastní objemný „ruský“ hlasový materiál, ale z jeho zpěvu, který byl dalek dokonalosti, mě bolelo v krku. Chybou bylo umístění provedení tohoto velebného díla do malého a akusticky problematického prostoru, jenž málo „dýchá“. Snad jednou bude Praha svědkem provedení obou liturgických děl Rachmaninova ve velkém chrámu třemi česko-slovenskými sbory při svitu svic v autentickém čase…
