Program, se kterým se Smetanovo trio představilo na Pražském jaru, byl ukotven v komorní hudbě Johannesa Brahmse. V historickém prostoru Anežského kláštera zazněly jeho dvě klavírní tria, č. 1 H dur op. 8 a č. 2 C dur op. 87. Kontrastní střed pak představovala kratší kompozice Chicka Corey z roku 1984, Addendum . Smetanovo trio, založené v roce 2000, kdy navázalo na kontinuitu tohoto již dříve používaného názvu, se ustálilo na dnešním složení o tři roky později, když se k violoncellistovi Janu Páleníčkovi , zakladatelovi souboru, a pianistce Jitce Čechové připojila mladá houslistka Jana Vonášková-Nováková , která nahradila Danu Vlachovou. Za devět let své existence se i sólisticky exponovaní instrumentalisté dobře sehráli a vybudovali si mezinárodní renomé. Přesto to prostor kláštera, chladný, strohý a hudbě jakoby odcizený, i tak zkušenému souboru nijak neulehčoval. Příliš mnoho detailů se ztrácí mezi kamennými stěnami, zvuk působí ve výsledku bezkrevně, ať hudebníci hrají se sebe větším nasazením. Naštěstí turisté zvědaví na vnitřní prostory starobylého kláštera zaplnili sál takřka úplně, takže nevlídné akustice přece jen trochu pomohli.
Brahmsova komorní hudba je hluboká, někdy i posmutnělá, kontemplativní. Tato základní poloha byla vcelku dobře vystižena, a díky velké péči o kontrast, jež přinášejí hybnější momenty scherz, mělo provedení obou trií i náležitou plasticitu. Vyzdvihl bych spíše Trio H dur , jež zaznělo po přestávce, v kompaktnějším, koncentrovanějším i výrazově živějším podání, snad i proto, že úvodní Trio C dur splatilo jistou daň jakéhosi „zahřívacího kola“. V Coreově Addendu zaujala Jitka Čechová apartním kloboukem, ale to bylo tak vše. Viděl bych přínos Chicka Corey spíše jako jazzového pianisty než skladatele. Dílko působí přes pregnantní rytmus dosti amorfně a k Brahmsovi se pojí rozhodně hůře než ke klobouku paní Čechové. Možná by stálo za úvahu přednést všechna tři tria jako homogenní blok – ze zbývajícího c moll zahráli „smetanovci“ ostatně velmi hezky 2. větu jako přídavek.
