Uvedení koncertního provedení Beethovenova Fidelia na Pražském jaru bylo bezesporu jednou z nejvíc očekávaných událostí letošního ročníku festivalu. Dílo, které ani v době vzniku všech svých verzí nemělo ze stran publika na růžích ustláno, se potýká s nezájmem našich operních domů i v současnosti, a proto byl tento koncert pro tuzemské hudbymilce jedinou příležitostí, jak se s Beethovenovým příběhem věrného manželského milování setkat na živo bez nutnosti cesty za hranice (republiky a našeho operního provozu). V hlavní roli Leonory se pražskému publiku představila americká sopranistka Carol Wilson , která ale mezi nejzářivější hvězdy večera nepatřila. Part Leonory je samozřejmě nesmírně náročný na techniku i výdrž, takže nad některými nepovedenými výškami, občasným tlačením na hlas a nepříliš plynulými přechody do nižších poloh by se určitě dalo přimhouřit nejedno oko, ale ani výrazem a vykreslením postavy nebyla Wilson příliš přesvědčivá. Namísto statečné, osudem zkoušené ženy, která se pro svého manžela obětuje, aniž by věděla, zda vůbec někdy její oběť přinese žádaný výsledek, působila Leonora spíše jako nesmělé děvče, které se v celé situaci ocitlo tak nějak samovolně. Zatímco ostatním zpěvákům koncertní provedení v herecké věrohodnosti nepřekáželo, což platí zejména pro Adama Plachetku , pěvecky famózního guvernéra věznice Pizzara, který publikum o své pravdě dokázal přesvědčit pouhým povstáním ze židle. Nikolai Schukoff svého Florestana obdařil příjemně znějícím tenorem a postarší Rocco v podání Jana-Hendrika Rooteringa se pyšnil stále svěžím a tvárným basbarytonem. České obsazení doplnila výtečná trojice zpěváků – Kateřina Kněžíková , Matěj Chadima a Richard Samek . Hlavní hvězdou večera byla ale bezesporu Pražská komorní filharmonie v čele s Jakubem Hrůšou . Už po prvních taktech předehry bylo jasné, že věnovali přípravě spoustu času a energie a že nehodlají koncert jenom odehrát, nýbrž naplno se do Fidelia „položit“. A výsledkem bylo vzrušující frázování jedna radost! Rozmanitost a bohatost zvukových odstínů radost druhá a do třetice všeho radostného můžeme napočítat hru s chutí a nasazením. Intenzita výrazu s postupem času neklesala, ba právě naopak dovedl Hrůša pomyslný boj za svobodu a lásku do strhujícího finále, po němž přirozeně následovaly dlouhé, emocemi nabité ovace vestoje.
