České televizi zazněla zlatá slova prezidenta Václava Klause, že Pražské jaro je celonárodním symbolem, neodmyslitelným hudebním vrcholem. Každý rok si však říkám, proč tedy není v květnu historické centrum Prahy zkrášleno záplavou vlajek s geniálním festivalovým logem, proč magistrát, v jehož čele je předseda správní rady festivalu, nepodpoří „svůj“ festival masivní citilightovou kampaní, která je tak účinná v případě zhýčkaných pěveckých hvězd? Proč na mě z výkladů obchodů v centru města nekoukají tváře umělců Pražského jara, ale kýčovitý „originální český křišťál“ a ruské matrjošky a ušanky? Je to přesně v duchu toho, co říká v rozhovoru Gennadij Rožděstvenskij – klasická hudba, která nás proslavuje ve světě ze všech uměn nejvíce, se krčí v koutku a v metru zvou na koncert George Michael nebo Ozzy Osborne a ne Michael Tilson Thomas či Murray Perahia. Pompéznost Salcburku je mi protivná, ale trocha národní hrdosti na jedinečný festival by nám neuškodila. Magistrát i pořadatelé si zaslouží minus.
Další minus je jaksi nechtěné. V kuloárech se špitá, že se první májovou sobotu rozjel z Vídně do Brna nejslavnější hudební senior světa – dirigent a skladatel Pierre Boulez. Jistě ho k tomu nevedlo jen to, že právě dělal ve Vídni Věc Makropulos, ale touha poznat město skladatele, kterého velmi ctí. Jeho cesta omnibusem však byla vlastně zbytečná. V Janáčkově „domečku“ nikdo nebyl, neboť Boulez nebyl ohlášen (není to muzeum s víkendovou otevírací dobou). Údajně mu jedna paní řekla, že přinese klíče, ale už se nevrátila. Tak se vydal nejprve na JAMU, kde potkal o víkendu aspoň pár studentů, a potom na Špilberk, aby viděl brněnské panorama, starobrněnský klášter… Co čert nechtěl, konal se zrovna běh městem a na kopec ho nepustili. Tak znechuceně odjel. Takže epochální návštěva hudební superstar v Janáčkově městě dopadla neslavně. Z toho plyne poučení: Vážené celebrity, výlety incognito se občas nevyplácejí.
Nicméně jsou tu i plusy. Je dobře, že máme Pražské jaro, a je dobře, že Pierre Boulez uvádí Janáčkovu hudbu. Což mě vede k myšlence, že by náš stát a veřejnoprávní instituce měly oceňovat za uvádění české hudby i jiné světově proslulé nečeské umělce, nežli je Sir Charles Mackerras. A našlo by se jich požehnaně.
