Gratulační koncert k osmdesátinám skladatele Marka Kopelenta (Pražské jaro, 16. 5. Anežský klášter) byl především společenskou událostí, auditorium koncertního prostoru v kostele sv. Františka bylo zaplněno do posledního místa. Hudebnědramaturgicky večer působil trochu jako nízkorozpočtová znouzectnost: Marek Kopelent je autorem mnoha na poslech opravdu pěkných děl, z nichž se na program dostala pouze kantáta Agnus Dei , a to až v samém závěru večera – po úmorné první polovině, která byla koncipována jako attacca sled šesti skladeb – tři smyčcové kvartety střídané hobojovými sóly a kompozicí Canto intimo pro flétnu a vibrafon. Koncepce dosti nemilosrdná nejen vůči posluchačům, ale i vůči interpretům – posluchači se vzhledem k introvertnímu charakteru vybraných skladeb nemohli skoro ani zavrtět a flétnistka Zuzana Bandúrová a Daniel Mikolášek u vibrafonu museli po svém vystoupení zůstat na pódiu nehnutě sedět ještě přes kvartet (č. 4), hobojové Interludium a další kvartet (č. 5) až do přestávky. Hudba zněla v podání skladatelových „dvorních“ interpretů Viléma Veverky (hoboj), Ireny Troupové (sopránové sólo v Agnus Dei), dirigenta Tomáše Hály (Agnus Dei) a Fama Q. Kvarteto, podle mého soudu, přistoupilo ke ztvárnění Kopelentovy hudby s opatrností hraničící až s posvátnou bázní a Smyčcové kvartety č. 3, 4 a 5 z rozpětí let 1963 až 1980 nedokázalo od sebe ve výrazu dostatečně odlišit ani je využít ke gradaci kompaktního bloku první poloviny večera. Kdo si o měsíc později poslechl koncert z rozhlasu, mohl mít paradoxně zážitek hlubší, ušetřený nepohodlí.
