Vídeňská filharmonie a Mozart. K velkým okamžikům letošního Pražského jara patří, že jsme toto dlouhou historií kultivované umělecké spojení mohli zažít i v Praze. Vídenští filharmonici hráli 15. 5. ve Smetanově síni trojici vrcholných symfonií. Tyto tři symfonie , Es dur , g moll a C dur byly komponovány pospolu, dokonce se jejich kompozice překrývala, během léta roku 1788, a vykazují logicky i velmi těsnou příbuznost hudebního jazyka. Pro jejich souborné provedení během jediného večera je podstatné, že tato zralá trojice, ztělesňující sumu Mozartova kompozičního mistrovství, představuje smysluplný a vyvážený celek sám o sobě. Tři akty, jako na divadle, s úvodní radostně nelomenou expozicí, tragicky potemnělým středním dílem a jupitersky dokonalým, slavnostním finále.
Chválit zvukovou kulturu Vídeňských filharmoniků, měkkost smyčců a kultivovanost dechové sekce, bylo by nošením sov do Athén. Orchestr patří ke kmenovým pojmům evropské hudební kultury, a tento všeobecně přijímaný, nezvratný axiom je stár dobře jedno a půl století. Hraje-li navíc Vídeňská filharmonie Mozarta, jde vždy o svátek, o nastolení pomyslné referenční úrovně, od níž možno pouze odečítat. O tuto úroveň se zasloužili velké zjevy minulosti jako Bruno Walter, Erich Kleiber, Josef Krips, Karl Böhm, Herbert von Karajan. Letos se v Praze představili pod taktovkou Daniela Barenboima , v jehož tvůrčím životopise měl i má mozartovský díl své podstatné místo.
Je nepochybné, že by zahráli svého mistra i bez dirigenta. Ale hráli pod Danielem Barenboimem. Přesto docela dobře. To je asi nutno vysvětlit. Barenboim je stále velký dirigent. Ale dirigentské bytí se během koncertu ztělesňuje jeho gestem. Nevím nic o tom, jak probíhaly zkoušky, byly-li jaké. Co jim říkal o svém Mozartovi, jak by ho chtěl v Praze rozeznít. Vím jen, že když stanul poprvé Leonard Bernstein u pultu vídeňských, s úkolem začít jim do hlavy vtloukat pro změnu svého Mozarta, neříkal raději nic. Jen velmi takticky utrousil: „Co vám proboha já, yankee z Manhattanu, mám povídat o Mozartovi?“ Barenboimův Mozart je legitimním, ba významným příspěvkem k jeho interpretaci, a argentinský dirigent to dokazuje po dlouhá desetiletí. V tom je možná ten problém.
Vlastně to žádný problém není. Vždyť stačilo jen zavřít oči – a znělo to báječně. Karajan na Böhmově pohřbu pronesl, jako nejvyšší lichotku, tato slova: „Já nevím, jak to dělal, co jim říkal, když s nimi hrál Mozarta, ale ONO mu to prostě hrálo.“ 15. května to vídeňským v Praze také hrálo. To jen Barenboim jim k tomu, někdy opravdu hodně nesmyslně, mával rukama. Ale oni se nedali, mají přece svého Mozarta v krvi. Jen tu a tam se zdálo, například v počátku expozice 1. věty Jupiterské, že koncertní mistr toho má už dost, tak začal aspoň udávat takt razantními pohyby trupu. Z Barenboimova alibisticky přibližného gesta přímo čišela celoživotní únava z provozování hudby, a její rodná sestra Rutina. Jestliže se jeho výkon dal ještě před dvaceti lety přirovnat k letci solidního dopravního letadla, spokojujícího se s observací krajiny z výšky několika kilometrů, pak dnes již vystoupal do stratosférických výšin, odkud mrknutím oka přehlédne sice celé velehory, bohužel ale i přepůvabné detaily mozartovských meandrů. Nejlepší smyčce na světě bylo jistě možno vést ve smykovém detailu přesněji (rozpačitá formulace hlavního tématu finále Symfonie g moll), vymodelovat melodické oblouky přesvědčivěji než jen všeobjímajícím máchnutím obou napjatých paží, jehož křivka typicky vrcholila vysoko nad dirigentovou hlavou a končila u země, a někde mezitím, pokaždé jinde, se nacházela těžká doba. Stejně nepochopitelné byly prudké erupce jeho dlouhých paží uprostřed klidně plynoucí legatové fráze. Hluboce se skláním před Vídeňáky. Ale ti mají zřejmě dobrý trénink. Hrají pod Thielemannem, jehož dirigentská technika vykazuje ještě větší bizarnosti, a zpravidla výtečně.
Až na zmíněné nedotaženosti a pár kiksů, které se nepočítají, protože šlo o horny, hráli velmi dobře i v Praze. Přesto jsem raději zavíral oči.
