Symfonický orchestr BBC s Jiřím Bělohlávkem uvedl na Pražském jaru dva koncerty a oba měly vrchol ve velkém díle českého repertoáru. Zatímco při druhém večeru obdiv ke hře tělesa a k dirigentově koncepci směřoval ke 4. symfonii Bohuslava Martinů, v neděli (20. 5.) to bylo Sukovo Zrání. Partitura na pomezí romantismu a moderny vyzněla se značnou expresivitou, ale i lyrismem, vedena pevnou rukou k nezpochybnitelné formě a k jednoznačnému účinku. Bylo zřejmé, že nic nezní nahodile, bezmyšlenkovitě nebo bezradně, emocionální poryvy měly logiku a působivost, závažnost této hudby měla zřetelné důvody i přesný dopad. Bylo cítit, že za touto interpretací je bohaté dirigentovo hudební zázemí a schopnost bezpečně rozkrýt průběh a výstavbu, plus hodně práce s orchestrem. Jasně tušená však byla také ochota hráčů k ovládnutí nezvyklé materie i ke vcítění a navíc již i zažitá konkrétní zkušenost – nehráli Zrání poprvé. Jsou schopni měkkosti, smyčcové sytosti, kultivované vyváženosti, dostatečné citovosti. Znovu je potřeba ocenit flexibilitu, profesionalitu a vstřícnost tohoto orchestru, znovu je možné se rovněž divit, proč velké skladby Josefa Suka nemají u nás četnější provedení a proč je nezná – mnohem lépe než dosud – hudební svět… Koncert pro dva smyčcové orchestry Michaela Tippetta sice nemá ani zdaleka sílu skladby pro stejné obsazení od Martinů, ani pravou intenzívní jedinečnost, přesto byl v úvodu večera zajímavým a příjemným pohledem na anglickou hudbu. Ravelova Šeherezáda , cyklus tří poém pro sólový hlas a orchestr, byla pak díky mezzosopranistce Bernardě Fink pravou interpretační lahůdkou – kouzlo vtělené do měkkosti a oblosti jejího hlasu je pověstné a této hudbě slušelo ideálně.
