Pokud jde o soudobou hudbu, poskytuje jí v posledních letech Pražské jaro výlučný prostor v podobě vždy jednoho „vizitkového“ koncertu, kromě toho ale samozřejmě figuruje i v programech dalších koncertů jako součást repertoáru účinkujících umělců. V roce dvojitého jubilea Johna Cage (1912–1992) se festival připojil k celosvětovému vzdávání holdu tomuto apoštolovi zvukového umění koncertem Orchestru Agon v dopravní hale Národního technického muzea. Posluchači se dramaturgii odměnili tím, že skoupili vstupenky na tento koncert dlouho před zahájením festivalu, a přiměli pořadatele lámat si hlavu vymýšlením možností, jak komplikovaný prostor plný vzácných technických exponátů zpřístupnit pro další zájemce. Podařilo se, takže zatímco orchestr měl pódium mezi dvěma parními lokomotivami, posluchači/diváci seděli v uličkách mezi historickými automobily a mohli dění sledovat i z ochozů.
Agon už kdysi v dopravní hale NTM hrál, jedním z jeho vystoupení zde byl památný koncert mikrointervalové hudby (1993), ale pořadatele tentokrát do prostoru přivedla touha po posílení autenticity jednoho z uváděných děl – Cageovy kompozice Imaginary Landscape No. 4 , která je psána pro 12 (funkčních) rozhlasových přijímačů obsluhovaných 24 hráči. Idea využít muzejních exponátů k realizaci konceptu se nakonec ukázala jako nebezpečná a neuskutečnitelná, „skladba“ nicméně provedena byla, a to dokonce s mírou kreativity, která by jistě potěšila i samotného Cage: v „transpozici“ z pásma středních do pásma velmi velmi krátkých vln.
Koncert byl dramaturgicky dobře vystavěn – úvodem uvedl Agon Discreet Music Briana Ena, v níž byli hudebníci rozděleni do skupin a hráli i na ochozech, dirigenta sledovali – spolu s diváky – z projekčního plátna nad pódiem. Enova kompozice, Revised Music for Low-Budget Orchestra Franka Zappy a Pierced Davida Langa reprezentovaly různé možnosti uchopení cageovské filozofie zvuku „an sich“, čtyřmi skladbami byl zastoupen jubilant a tři skladby byly světové premiéry děl českých skladatelů, objednaných pro tuto příležitost festivalem, a rovněž se stopami cageovského ducha (kterého není, vzhledem k jeho konceptuální podstatě, těžké vystopovat všelikde). Všichni tři autoři (Michal Nejtek , Petr Kofroň , Ivan Acher ) se na koncertu podíleli i jako interpreti, Michal Nejtek současně též jako upravovatel – z původní verze pro preparovaný klavír realizoval pro Agon Cageovy skladby Root of an Unknown a And the Earth Shall Bear Again .
Z Cageových kompozic Imaginary Landscape No. 4 a Water Walk se ukázalo, jak životodárné je – a zřejmě čím dál více bude – konceptuální umění. Obě skladby mají přesnou partituru. Water Walk je tříminutová sólová záležitost, protagonista má k dispozici seznam pomůcek, v němž centrální roli hraje vanička s vodou, plánek rozmístění předmětů a detailní časový rozpis akce. Agon k realizaci Vodní procházky přizval herce Stanislava Majera a pro dobré vyznění do sálu a do rozhlasu (Český rozhlas 3 – Vltava vysílal koncert v přímém přenosu) zabezpečil i technické vychytávky: zvuky ve vodě a pod vodou byly snímány hydrofonem. „Rádiová“ kompozice vyžaduje koordinaci, tedy dirigenta, z éteru do ní vstupuje aspekt nepředvídatelnosti – konkrétně na festivalovém koncertě Agonu vyšlo její provedení náhodou na celou hodinu, takže jsme slyšeli útržek časového signálu, z jiné stanice kousek zpráv o počasí, simultánně různé děje, hudbu, slova, zvuky. Podstatné je, že takový koncept neznamená „konečnou“ s odezněním na koncertě, ale nechává posluchače/diváka odejít s podněty pro vlastní tvořivost či kontemplaci.
