Komorní sbor Martinů Voices je na tuzemské hudební scéně výrazným subjektem od okamžiku, kdy se na ní objevil. Na festivalu Pražské jaro vystoupil za řízení Lukáše Vasilka ve Španělské synagoze s programem, který jeho vokální kvality plně využil.
Program připravený společně s nadací Terezín Music Foundation a dalšími institucemi a organizacemi obsahoval (20. 5.) premiéry objednané k uctění památky hudebníků koncentračního tábora Terezín, obětí holocaustu. Také všechny další skladby měly v hudbě i v textech nějakou souvislost s židovskými tradicemi a s přítomností židovské kultury v Evropě a Americe. Včetně zajímavých sborových úprav sólových písní Gustava Mahlera, narozeného na Vysočině do židovské rodiny.
Jiřímu Gemrotovi nabídla Terezín Music Foundation na výběr dva texty, on se podle vlastních slov rozhodl zhudebnit oba. Nedlouhé nové skladby, obě s doprovodem smyčcového tria, zazněly v sousedství a společně – Runa na několikařádkový anglický text současného amerického básníka Richarda Hoffmana jako prolog, Žalozpěv pro vojenské sekretářky na český protiválečný text Jiřího Dědečka z jeho alba z roku 2003 jako ta podstatnější druhá položka. Kontext textu a poselství první kompozice není úplně zřetelné, nejen kvůli použitému jazyku, ale i kvůli stručnosti několika veršů. U druhé skladby smysl a poselství srozumitelné a zřetelné jsou. Hudba v obou případech slova podporuje – nenásilná polyfonie poskytuje prostor pro důrazy, pro dodání naléhavosti; nijak nesnižuje srozumitelnost, jde v podstatě o převážně libozvučnou sazbu s neustále přítomným smyčcovým podkladem tepoucím pocitově v pravidelném metru. U zhudebnění Dědečkova textu svěřil autor některé pasáže sólovému tenoru, sbormistr zpěváka postavil před sbor. Instrumentální dohra naznačuje a doříkává, co ve slovech naplno nezaznělo – celou vizi hrůzy, kterou byla, je a kterou by byla válka.
Druhým autorem, osloveným Terezínskou hudební nadací, byla izraelská skladatelka Sivan Eldar. V české premiéře zazněla její kompozice Mateřský jazyk, pro niž předlohou byla báseň izraelské básnířky Agi Mishol, jejíž rodiče přežili holocaust. Je příběhem o zrození a hledání slabik a slov, ale zároveň poetickým dotekem s procesem proměny pouhých slov v poezii a tónů v hudbu; je koncipována pro sbor a recitátora a uplatněná fantazie – místy se pohybující opravdu na pomezí zvuků a tónů – připomíná, že Sivan Eldar je autorkou jak koncertní hudby, tak hudby pro divadlo a tanec nebo hudby využívané například pro ozvučení galerií. Užívá zde vedle slov nejen opravdový zpěv, ale i rytmizovaný šepot a brumendo. I když nezanechává výrazně silný dojem, tak zní tato kompozice vynalézavě. Skladba Píseň o dítěti (která už v Praze v evropské premiéře zazněla v roce 2015 v podání Bostonského dětského sboru) zhudebňuje text arabsko-izraelského básníka Salmana Masalhy. Autorka o ní hovoří jako o hymnu a tragické ukolébavce zároveň. Zřetelné napětí v ní vytváří protiklad hebrejštiny v sopránovém sólu a angličtiny ve sborovém partu. Martinů Voices měli všechna čtyři nedlouhá díla pečlivě nastudována – ani trochu nešlo jen o nějaké formální provedení. Sofistikovaná hudba nadprůměrně provázaná s texty byla výzvou pro plné umělecké uchopení.
Američana Erica Whitacrea známe z repertoáru Pražského filharmonického sboru – zejména díky jeho proslulému dílu Průtrž mračen. Je to autor píšící s velkou nápaditostí, navíc skladatel s osobní zkušeností z vedení sboru. Také jeho Pět židovských milostných písní, které komponoval na hebrejské texty své ženy, Hily Plittmannové, je napsáno s velkou zvukovou invencí. Jde o poetické hudební miniatury, podle básnířky „obrázky na pohlednicích“ – příjemně znějící, mající jasný obsah, trochu nostalgické. Podoba skladby v úpravě pro sbor a smyčcové kvarteto podtrhuje láskyplný intimní podtón, který je v hudbě a slovech – vyvěrajících ze společných zážitků – jasně znát.
Úpravy Mahlerových písní, jak ten večer zazněly, jsou tak trochu kuriozitou, ale Clytus Gottwald, autor aranžmá, německý kantor a skladatel, je natolik zkušeným sbormistrem a zručným hudebníkem, že se mu podařilo přenést se přes případné otazníky a dát sboru příležitost vystihnout v plném vokálním mistrovství náladu a ducha Mahlerovy hudby. Text bylo třeba z písňového jednohlasu rozdělit mezi více hlasů pěveckého sboru, tedy ho podložit i těm melodickým linkám, které v originále patří doprovodu, ale i to se autorovi aranžmá podařilo přesvědčivě. Právě v této průhledné vokální sazbě vyniká nejednoduchost i rafinovanost Mahlerových harmonií – a budiž řečeno, že Lukáš Vasilek s Martinů Voices předvedl mimořádně detailní práci s deklamací, s vylaďováním souzvuků a s dynamikou. Výsledkem bylo, i s několika málo intonačními neostrostmi, opravdu špičkové, krásné a působivé komorní zpívání.
