Jen málokdy se podaří koncert tak úplně, jak tomu bylo v případě recitálu Ivana Ženatého s Vladimirem Stoupelem v Rudolfinu (6. 4.). Příkladně vybraný program (Bach, Mozart, Schubert, YsaÓe, Chausson, Ravel) signalizoval, že skvěle disponovaný houslista v zenitu svých sil ukáže posluchačům jak přesně a přísně cítí i vymezuje stylovost. Všudepřítomná technická dokonalost se snoubila s krásným tónem nástroje a s oduševnělou střídmostí výrazové škály. Obě sólové sonáty , které Ivan Ženatý během večera provedl (Bachovu a moll a YsaÓeovu č. 2 op. 27 – Obsession ), uhranuly bezchybnou technikou; v Bachově skladbě v pomalejších tempech dovolovala vyznít zpěvnosti „objevených“ melodií a docílení průhlednosti vnitřní struktury, v bravurní „posedlosti“ Bachovou melodií ve skladbě YsaÓeově až na závratné hranici možností pak fascinovala pověstnou ysaÓeovskou obtížností. K ostatním čtyřem skvěle interpretovaným skladbám se k Ivanu Ženatému připojil výjimečný klavírista ruského původu Vladimir Stoupel a houslista nás tím obohatil ještě o jeden zážitek zřídkakdy slýchaného prolnutí druhého hlasu nástroje. Stejně tak snad ani nelze slovy uchopit tu míru spojení a vzájemné podpory dvou hlasů nástrojů, jež je dána shodou interpretačních kvalit jedinců. Bylo to zřejmé jak v Mozartových Variacích g moll, v Schubertově Sonátě A dur, tak i v Chaussonově Poemu op. 25 , kde oba umělci přednesli tu nejširší možnou paletu kantabilnosti a výrazové barevnosti. Závěrem provedený Ravelův Tzigane je vždy holdem houslovému mistrovství. S plnou šťavnatostí tónu a jiskrou výrazu Ivan Ženatý znovu dokazoval, že s mistrovskou pečetí zahraje cokoli.
V rámci cyklu koncertů Českého spolku pro komorní hudbu uskutečnilo v Rudolfinu 11. 4. svůj recitál České trio s programem, na němž mohlo znovu ukázat své kvality: Klavírní tria Luboše Sluky (č. 2 ), Bohuslava Martinů (č. 3 C dur ) a Johannesa Brahmse (č. 2 C dur op. 8 ). Trio s nejdelší historickou tradicí v naší zemi hraje v obsazení Dana Vlachová (housle), Miroslav Petráš (violoncello) a Milan Langer (klavír). Vyvážená souhra, založená na mnohaleté zkušenosti s interpretací komorní hry, stojí na sólových schopnostech jedinců, jejich muzikalitě a spontaneitě. Ze všech výrazově tolik odlišných skladeb přímo čišelo toto hluboké zázemí, které vždy dokumentovalo totéž: technicky bezchybně podložený cit pro hudbu. Slukova jednovětá skladba, jež je mnohoznačnou osobní zpovědí, dává prostor pro dialog houslí a violoncella na pozadí „nervní mlhoviny“ drobných not v klavírním partu. Její celkové klenutí do dramatického oblouku stojí a padá na muzikálním cítění interpretů. České trio skladbu vytvarovalo niterně a neokázale, o to účinněji pro posluchačské vnímání. Padesát let stará skladba Martinů, okouzlující všemi typickými prvky kompozičního vyjadřování skladatele, ale ve zpěvnější podobě než v jeho jiných komorních skladbách, též poukazovala na mistrné detaily souhry tří osobitých muzikantů. Vyzrálé a pro Brahmse nebývale radostně vyznívající druhé klavírní trio přineslo víc než dostatek možností předvést míru a ucelenost interpretace Českého tria. Brahmse nelze jen dobře zahrát, Brahmsem je nutno něco říct. Muzikálnost v pevně sevřených mezích spontánní souhry, je ideálním výsledkem interpretace tohoto vyzrálého Brahmsova komorního díla.
Český komorní orchestr (19. 4.) vystoupil v Rudolfinu s mimořádně přitažlivým programem: Bachův Braniborský koncert č. 3 G dur , Apollon musagete Igora Stravinského a Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Nastudování Jany Vlachové Stravinského Apollona přineslo požitek z poslechu precizně vystavěné skladby. Dokonalá intonace a vyvážené skloubení křehkých pasáží baletu s robustními částmi, to celé obaleno hávem opojného neoklasicismu nadchlo. V Bachově známé skladbě se provedení spoluúčastnil Jaroslav Tůma hrou na cembalo a jeho stylově vytříbený přístup k této skladbě přidal nastudování výborně pojatou improvizaci druhé věty. Čtyři koncerty pro housle a smyčcový orchestr Čtvero ročních dob zahrál Václav Hudeček . Množství nahrávek tohoto díla z něj učinilo posluchačsky téměř „osobní vlastnictví“, jež máme v uších s vyhraněnými a slavnými interprety. Živé provedení, v němž momentální dávkování dynamiky a tempa dává poslechu tu nenahraditelnou stopu vlastní účasti, mělo pečeť radosti z tvůrčího výkonu. Václav Hudeček byl s Českým komorním orchestrem naladěn na „stejnou notu“ v muzikantském zaujetí, a to dávalo interpretačnímu celku opojení ze hry. Vycizelovaný doprovod devatenácti smyčců byl precizním protihráčem sólisty, Václav Hudeček pak svým jásavým a barevně bohatým tónem vedl a vévodil. Pokud v některých technických pasážích sólistovi „unikla“ nějaká nota, dojem z celkové interpretace to mnohonásobně překryl.
