Pražské premiéry (PP), přehlídka soudobé hudby, kterou pod tímto názvem pořádá Česká filharmonie každý rok na jaře, proběhly letos od 14. do 22. března. Bylo na nich uvedeno přes padesát děl od hudebních tvůrců ze šesti evropských zemí včetně České republiky. Většina skladeb tuzemských autorů zazněla ve světové premiéře, kompozice Miroslava Srnky, Karla Husy a Milana Slavického poprvé v České republice. Opera Macbeth Michala Košuta se schovala pod alibi „pražských“ premiér, neboť už ji měli možnost shlédnout diváci v Brně (loni v září v Redutě), na pódiu Rudolfina se nicméně ukázala v proměněné vizuální podobě, do které ji na místě uvedl režisér Rocc (který ji ztvárnil i pro Redutu). Skladby zahraničních autorů zazněly na PP poprvé v České republice, „světovou premiéru“ už si odbyly jinde. Zřejmě právě proto – a nebylo to poprvé – působil český výběr zajímavěji nežli výběr světový. Za skutečně reprezentativní – ať už vzhledem k hudební kultuře, kterou vybraná díla zastupovala, nebo čistě hudebně – se daly považovat jen skladby Gráinne Mulvey (Akanos ) a Davida Flynna (Ozvěny Bamaka ), svým způsobem též kantáta Niamh of the Golden Hair (Zlatovlasá Niamh ) od Erica Sweeneye. Poprvé do Prahy zavítal také slavný Ensemble Modern . Jeho koncert (19. 3.) ale dramaturgií zaměřenou na „spektrální“ hudbu postrádal přitažlivosti, byť byl ukázkou vrcholného interpretačního mistrovství.
Naproti tomu česká nabídka obsahovala několik opravdu významných počinů: komorní operu, podle mého názoru spíše oratorium, Jaroslava Krčka Ve stínu kříže , Requiem temporalem Otomara Kvěcha jako velmi aktuální, poctivou výpověď o době, člověku, lidech a kultuře, skvostný koncert ve Dvoraně Rudolfina. Ani Symfonie Jitky Koželuhové mi nepřipadala „do počtu“, třebaže na zakotvení v orchestrálním repertoáru je to ještě dost formálně a i výrazově nevyrovnaná hudba, a totéž by se dalo říci i o kantátě Lukáše Sommera na texty Bohuslava Reynka Ostny v závoji – s nádhernou závěrečnou částí (Blázen), ale už ne tak diferencovanými částmi předchozími. Pokud jde o interpretační výkony, regionální orchestry jednoznačně přečnívala Filharmonie Hradec Králové .
Nejkrásnější byl koncert ve Dvoraně, jehož přípravu i realizaci pořadatel letos svěřil souboru Konvergence – a dobře udělal. Konvergence na něm uvedla tři skladby „střižené“ přímo na tento prostor se specifickou akustikou, z nichž zejména prostorová kantáta pro sbor a ansámbl O Pater od Tomáše Pálky vyzněla zcela mimořádně. Je dobře, že ochota k zážitkové koncepci kompozice a dokonce i celého koncertu vzešla z „akademického“ prostředí, k němuž má Konvergence blízko, a lze jen doufat, že to nebylo ojedinělé vzepětí.
V České filharmonii probíhá střídání ředitelů a budoucnost přehlídky je nejistá. Pražské premiéry mi připadaly za uplynulých šest let svého trvání letos nejlepší. Ani ne tak nabídkou hudby, což byly jako vždy skladby vcelku průměrné, občas i zbytečné, a jen ojediněle podněcující zájem nebo zvědavost. Ale spíše proto, že už z nich pomalu začal odléhat příkrov předlistopadového dědictví, zpod něhož se zatím každý rok nořily jako pohrobek bývalých svazových Týdnů nové tvorby. Zřejmě to je hlavně tím, že za dvacet let (!) dorostla nová generace hudebníků i posluchačů, kteří se o praktikách a prioritách tehdejších přehlídek dozvídají už jen zprostředkovaně a profesně zrají a pohybují se v jiných kontextech, osobními zkušenostmi nebo vzpomínkami nepoznamenáni. Hudbu Otomara Kvěcha nebo Juraje Filase nehodnotí podle byvší svazové nebo politické orientace autorů, ale podle toho, jak je oslovuje a jak se jim „líbí“. Trvalo to dlouho a Václav Riedlbauch musel vyvinout buldočí úsilí a také nemálo diplomacie, aby přehlídku vydupal ze země, zafinancoval ji a provedl mezi „skyllami“ a „charybdami“ tuzemského nesnášenlivého hudebně-kulturního prostředí. Ať přijímány s nadšením, nebo s despektem, jsou/byly PP po listopadu 1989 jedinou (!) akcí festivalového typu, která systematicky prezentuje/prezentovala novou soudobou orchestrální hudbu v nastudování českých orchestrů. Možná, že jejich čas se naplnil, ale nějaké pokračování by určitě být mělo.
