Sopranistka Kateřina Kněžíková pro svůj první samostatný recitál na Pražském jaru 20. května v kostele sv. Šimona a Judy připravila poměrně náročný program. A nutno říct, že nešetřila sebe ani publikum, které se při pohledu do koncertního programu mohlo lehce vylekat. Čtyři rozsáhlé romantické písňové cykly pro hlas a klavír a dvě hodiny čistého času mohou i při deštivém májovém večeru vysušit člověka na troud.
Recitál zahájily Písně milostné Antonína Dvořáka, stěžejní opus romantického písňového repertoáru, se kterým se setká každý zpěvák, málokterý však s výsledkem, jenž zaujme. Kněžíková však přesvědčila auditorium nejen o tom, že má písně technicky velice dobře zvládnuté (s postupem večera a větší uvolněností se prozpívala k opravdové technické suverenitě), ale vnesla do nich zvukový půvab. Fakt, že má posluchač s čím srovnávat a s největší pravděpodobností se srovnání neubrání, Kněžíkové vůbec neuškodil. Neinterpretovala Dvořáka s živelnou vášní Dagmar Peckové nebo intelektuální rafinovaností Magdaleny Kožené, ale s dívčí něžností rozmarné aristokratky, která trochu milovat chce a trochu taky ne. Výběr ze Straussových písní, který následoval potom, byl ukázkou komorní hudby v nejlepším slova smyslu, s koncentrací na detail, barevným nuancováním (nádherná Die Nacht nebo Morgen!) a ukázkovou souhrou s klavíristou Davidem Švecem.
Stejně jako Straussovým písním, i Schumannovu cyklu Frauenliebe und Leben v druhé půli koncertu by slušela střídmější akustika. V chrámovém prostoru spousta zvukových nuancí posluchači unikalo a v momentě, kdy se dynamika pohybovala na hranici mezzoforte a forte, bohužel nezbývalo než sledovat text v programu (na druhou stranu každý, kdo se někdy zaměřil na texty písní Frauenliebe und Leben, uzná, že v tomto případě není moc o co přijít ani co do obsahu, ani co do formy).
Večer vyvrcholil – technickou náročností, interpretační i obsahovou vyzrálostí – Lisztovým cyklem Tre Sonetti di Petrarca. Velké prokomponované milostné scény s širokodechými melodickými oblouky a dynamickými vlnami Kněžíková vokálně ukáznila výbornou italskou deklamací a vlila do Petrarkovy poezie kus života. Mnozí ji doposud považovali především za interpretku mozartovských rolí a italského belcanta, po včerejšku je ale jasné, že kategorizovat netřeba.