Pražští komorní sólisté zahájili svou druhou sezonu v pátek 6. října koncertem v kostele svatých Šimona a Judy, kde vystupují díky rezidenci u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Soubor je nejstarším ansámblem svého druhu v Česku. V roce 1961 založili Václav Neumann a violista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Hubert Šimáček komorní orchestr s ambicí sdružit v něm výjimečné muzikantské osobnosti. Když v roce 2013 tento soubor obnovil hornista a dirigent Radek Baborák a stal se jeho uměleckým ředitelem, ke spolupráci rovněž přizval hráče obdařené vrcholnou virtuozitou a podobným hudebním cítěním. Na pátečním koncertě se orchestr představil ve skladbách Georga Philippa Telemanna, Johanna Sebastiana Bacha, Josefa Suka a Franze Schuberta.
Se vzrůstajícím počtem koncertů Pražských komorních sólistů, které jsem slyšela, docházím k názoru, že se tento soubor uchází o nejvyšší příčku v oblasti komorních smyčcových ansámblů. Toto tvrzení hodlám obhájit několika důvody: Za prvé je tu osobnost uměleckého ředitele Radka Baboráka. Jeho v dobrém slova smyslu bezbřehá, invenční a nakažlivá muzikalita hráče inspiruje a strhává k výjimečným výkonům. Za druhé je to samotný soubor složený z výborných instrumentalistů, kteří mají zkušenosti komorní i sólové, ale hlavně orchestrální (jsou to členové kvartet a trií, České filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, FOKu, Vídeňského komorního orchestru, Baborák Ensemble a dalších uskupení). Jsou schopni naplnit široké stylové rozpětí – od baroka přes romantismus, 20. století po současné autory. Za třetí je třeba vyzdvihnout dramaturgii. Radek Baborák nejde po srsti publiku (ale ani proti srsti!) a v každém večeru mu nabízí neobehraný repertoár, vlastní úpravy či transkripce jiných skladatelů (jako na posledním koncertě Mahlerovu úpravu Schubertova kvartetu Smrt a dívka). A v neposlední řadě jsou to zajímaví tuzemští i zahraniční hosté – instrumentalisté.
To vše se odráží v každém jejich koncertu, nejinak tomu bylo i na pátečním večeru. Překvapení přišlo již v první skladbě – Telemannově Koncertu pro dva lesní rohy a smyčce Es dur. Hornista světového renomé Baborák pozval k vystoupení svého bulharského žáka, sedmnáctiletého Victora Teodosieva. Ten pocházejí z hudební rodiny – jeho otec i dědeček rovněž hrají na lesní roh –, na nástroj začal hrát v jedenácti letech. Ve třinácti se potkal s Radkem Baborákem na kroměřížské akademii a od té doby jsou v kontaktu, český hornista ho učil i na sofijské univerzitě, společně již spolu vystoupili před dvěma roky. S prvními takty Telemanna přišlo potěšení z krásného stylově propracovaného zvuku, souhry, plynutí basso continua včetně cembala a především souhra sólistů, která zněla, jako by spolu hráli léta a často. Jemný zvuk lesních rohů se krásně pojil s bravurními houslemi Martiny Bačové a Adama Nováka, vše bylo povýšeno dokonalou souhrou v trylcích. Jak řekl Radek Baborák ve svém vtipném průvodním slově, „byla radost si zahlaholit“. Jen poznámka na okraj – soubor nyní doplňuje i cembalista Jiří Havrlant, s jehož účastí se Pražští komorní sólisté dostávají do původního obsazení, kdy dlouholetou členkou souboru byla Zuzana Růžičková.
Překvapení se dostavilo i v následující varhanní Fantazii G dur, BWV 572 Johanna Sebastiana Bacha, kterou Radek Baborák upravil pro komorní smyčcový orchestr. Pražské komorní sólisty vedla opět Martina Bačová, další hráči nezaostávali v budování celé skladby. Vzájemné přebírání hlasů bylo radost poslouchat, stupňující se tempo i intenzita vrcholily v orchestrálním plenu, evokujícím zvuk varhan. Baborákův přínos spočívá nejen ve výborné transkripci skladby, ale i ve vedení orchestru, který by býval mohl zahrát Bacha romanticky nebo historicky poučeně. Nikoliv – u Šimona a Judy zněla varhanní fantazie.
Při zaznění prvních taktů Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35a Josefa Suka se musí sevřít srdce – a také se v ten večer sevřelo. Kontrast temných spodních smyčců s něhou a zpěvností houslí byl působivý, dirigující Radek Baborák zahalil Suka do jemného hávu, z kterého však postupně mocně a naléhavě vystupovalo hlavní téma. Byl to Suk hrdý a vlastenecký, zahraný skvělým způsobem.
Vyvrcholením večera, který nesl i stejné jméno, byl Smyčcový kvartet č. 14 d moll Smrt a dívka Franze Schuberta v úpravě Gustava Mahlera pro smyčcový orchestr. Provedení bylo uvozeno básní Matthiase Claudia Smrt a děvče v přednesu Jeana-Gasparda Páleníčka, jíž se nechal skladatel inspirovat. Skladba a její interpretace vyvolala hluboké, tísnivé, konečných věcí člověka se dotýkající prožitky. Ne nadarmo mnozí muzikanti po koncertě zmiňovali, že při tomto Schubertovi mysleli na nedávno zesnulou mladou sopranistku Patricii Janečkovou. Na první židli usedl Adam Novák a jeho housle s orchestrálními smyčci se rozezněly v úchvatné souhře a neustále se stupňujících emocích. Interpretace smuteční druhé věty donutila publikum takřka nedýchat, poslouchat ztišené smyčce byla krása z nebes. Žalující teskné Novákovy housle zněly niterně s až katarzním účinkem. Ve scherzu jsem ocenila rytmickou přesnost souboru, to, jak šlape, tepe, dynamicky se vzpíná… a to celé s obdivuhodnou zvukovou kultivovaností. Závěrečný tanec smrti evokoval destruktivní smršť, po které snad, možná nastane smíření.
Pražští komorní sólisté připravili pro tuto sezonu ještě čtyři další koncerty, ten listopadový, na kterém bude hostem houslista a dirigent Guy Braunstein, nese název Souvenir de Florence, únorový koncert se rozezní tóny Schönbergovy Zjasněné noci, pozornosti by ale neměl ujít ani Weinbergův violoncellový koncert v podání Viléma Vlčka a závěr bude patřit Dvořákovým Cypřišům a sopranistce Evě Hornyákové.
