Ve čtvrtek 7. dubna 2016 se v Janáčkově divadle uskutečnil abonentní koncert, na kterém zaznělo Concerto grosso č. 2 Alfreda Schnittkeho a Symfonie č. 8 Dimitrije Šostakoviče. Provedení jejich děl se ujala Filharmonie Brno v čele s dirigentem Alanem Buribajevem, houslistkou Marií Petříkovou a violoncellistou Pavlem Šabackým. Přiznám se, že pro mne se jednalo o jeden z nejočekávanějších koncertů této sezóny.
Jméno Dimitrij Šostakovič je v souvislosti s dalším významným ruským skladatelem – Alfredem Schnittkem, dodáváno téměř jedním dechem. Není se čemu divit, vždyť Schnittke svým vlastním svérázným způsobem navazuje na hudební řeč svého staršího kolegy, dále ji rozvíjí, demontuje a přetváří dle své vlastní estetiky. Přestože je autor na poměry skladatelů druhé poloviny 20. století u nás relativně známý a snad i oblíbený, jeho díla jen málokdy zdobí programy našich koncertů. O to spíše potěší uvedení jednoho ze stěžejních děl, kterým Concerto grosso č. 2 bezesporu je, po boku slavné Šostakovičovy Symfonie č. 8. Oba autoři navíc sdíleli podobný úděl mučedníků, kteří byli milování za hranicemi své země, ale perzekuování a nechápáni ve své vlastní domovině.
Concerto grosso č. 2 vzniklo na objednávku Berlínských filharmoniků. Obsazeno je pro velký orchestr obsahující i méně typickou celestu. Ještě větší raritou jsou pak elektrická kytara, baskytara a rozšířená bicí sestava. Takto velké těleso poskytuje širokou paletu barev, technických řešení, dynamických odstínů a jiných vyjadřovacích prostředků, které Schnittke maximálně využívá. Za zmínku stojí jedna z mnoha barevně zajímavých částí, kde sólisté hrají technikou flažoletů za doprovodu cembala a celesty, to vše v jemňounkém pianissimu. Instrumentace byla obecně nebývale nápaditým prvkem u obou skladeb večera, ale k tomu se vrátíme ještě později. Připomeňme si také, že ve skladbě se vyskytuje množství motivů z jiných děl rozličných autorů, které Schnittke cituje v duchu manýry sobě vlastní. Najdeme Tichou noc Františka Xavera Grubera, ale i části z Bachova pátého Braniborského koncertu. Citace jsou ostatně skladatelovým častým vyjadřovacím prostředkem a vyskytují se ve spoustě jeho děl.
Nač cokoliv protahovat? Hráči si mohu gratulovat! Přes drobné škobrtnutí Šabackého na samotném počátku skladby vše fungovalo, jak mělo. Rychlé změny temp, poloh a dynamiky zvládal orchestr s přehledem a vytvořil sólistům vhodné pracovní prostředí. Skladba je plná Schnittkeho rozverného humoru s řádnou dávkou cynismu. Úsměvné chvíle, během kterých orchestr ovládnul řízný dechovkový nebo jazzový rytmus, byly střídány tragickými a lyrickými pasážemi. Častokrát v rámci jen několika málo taktů, během kterých se orchestr bez problémů zvládnul přizpůsobit. Ostré kontrasty jsou koneckonců Schnittkeho zbraní v rukávu. Bylo poznat, že si Filharmonie Brno i sólisté na celé věci dali záležet a všichni se chtěli ukázat jen v tom nejlepším světle. Po krátké přestávce následovala Symfonie č. 8 Dimitrije Šostakoviče.
Zatímco Symfonie č. 7 si ve světě získala své místo takřka okamžitě, její nástupkyni trvalo o poznání déle, než si vydobyla své místo na Slunci a ani nyní není ještě plně doceněna. Výrazný meditativní a lyrický charakter je přítomen po většinu trvání skladby. Tím radikálněji však působí pompézně vystavěné gradace a vrcholy, které ale jen málokdy zbaví člověka pocitu jakési pochmurné tíže. Přesto i zde se nachází ryze komické a odlehčené momenty. Nebude snad náhodou, že dechovkový rytmus se silnými zadutími žesťových nástrojů najdeme i zde.
Interpretačně se jedná o velmi náročnou skladbu, neboť se častokrát střídají vypjaté polohy snad všech zúčastněných nástrojů. Své by o tom mohly povídat flétny, které jsou napsány až škodolibě vysoko, ničemu nenapomáhají ani rychlé běhy a velké skoky. Pravdou nicméně je, že Šostakovič naděluje všem stejně a mnoho nástrojů dostane prostor pro vlastní exhibici. Skladba by mohla být chápána i jako jistý druh prubířského kamenu orchestru, neboť všechny staví do častokrát nezáviděníhodných situací. Pochvalu si zaslouží lesní rohy, které měly krásný, jemný a nekolísající tón. Překrásný sametový zvuk pak předvedl klarinet. Mírně pozlobil anglický roh, nicméně nejednalo se o nic závažného. Violy byly obdivuhodně přesné rytmicky i intonačně. Snad jen flétny v oněch vyšších polohách neměly pevnou půdu pod nohama a mírně ztrácely na kvalitě vlivem nepřesné intonace. Po zbytek skladby však podaly solidní výkony.
Koncert byl tedy z hudebního hlediska velmi úspěšným a zamrzí jen relativně poloprázdný sál. Určitě i v tomto případě bychom mohli hnidopišsky hledat drobné mušky, intonační přešlapy, rytmické lapsy a další nežádoucí jevy a zcela jistě bychom i něco ulovili. Nicméně tyto drobnůstky jsou jen mizivou vadou na jinak velmi slušném provedení dvou těchto významných děl.
