Je sympatické, že Pražské jaro se snaží nebýt rigidní a hledá nové dramaturgické prvky, které by osvěžily koncepci našeho největšího hudebního festivalu. V předvečer oficiálního zahájení se uskutečnil recitál houslisty Josefa Špačka, kterého doprovázela místo původně avizovaného Lukáše Vondráčka jeho kolegyně z amerických studií, indicko-americká klavíristka Pallavi Mahidhara, což byla téměř plnohodnotná náhrada. Program koncertu měl být neformální a uvolněný. Asi proto bylo vybráno vinohradské divadélko Royal, které více než divadlo připomíná červeným nasvícením a nepostradatelným barem šantán. Neformálnost podpořil pořadatel volbou moderátorky večera. Paní Marie Doležalová je známá spisovatelka a bloggerka. Je prý i herečka, což její infantilní hlas příliš nepotvrdil. Od jejího úvodního vstupu jsem tiše žasl nad jejím promyšleně napsaným projevem, za který by se styděl i patnáctiletý Marek Eben. Její doufám jen hraná naivita a ducha prázdnost byla natolik trapná, že jsem na začátku přestávky zvažoval, zda je moje přítomnost nezbytná. Jedna sličná členka festivalového týmu mě i bez šampaňského z baru přesvědčila, abych zůstal, a dobře udělala. Po pauze se infantilní naivita a trapné pokusy o humor paní moderátorky zlepšily a hlavně by si to nezasloužil Josef Špaček, jenž hraje rok od roku lépe a jehož umění zasvítilo i v šantánové akustice Royalu.
Program byl skutečně odlehčený. Z přídavkových kusů je sice možné vytvořit i program pro slavné koncertní sály (viz třeba Hilary Hahn), ale v červeném Royalu to znělo docela autenticky. Příkladem byly na prvním místě skladbičky Fritze Kreislera. Tónově podmaniví byli i George Gershwin (výborné aranže Heifetze!), Astor Piazzolla, Granados i Albéniz. Lehká pravá a neselhávající levá ruka excelovaly už v úvodním Paganiniho 24. capricciu, v problematické Szymanowského úpravě. Naopak zajímavé a jemně provokativní bylo „převyprávění“ Händelovy Passacaglie od Tomáše Kača v závěru večera. Aby poněkud klasicky netradiční publikum vtáhl do náročnější hudby, kouzelně zahrál za šumotu baru, cinkání sklenic a dutých zvuků podlahy ukázky z hudby Maurice Ravela a Arvo Pärta. Celý večer nevtíravě suverénní Josef Špaček přidal se svou klavírní partnerkou doslova burleskní variace Henriho Vieuxtempse na melodii Yankee Doodle, americký hit z občanské války v 19. století.
Nerad bych se pouštěl do žebříčků, ale pan Špaček určitě patří k současné české houslové elitě. Jen je škoda, že nemáme českého Daniela Hopea, tedy světového houslistu s darem verbální komunikace. Vyhnul bych se zkušenosti s paní Doležalovou…. Věřím, že Pražské jaro bude dobrou myšlenku uvolněného festivalového prologu dále rozvíjet. Nabízí se desítky možností řešení…
