Dějový balet La Fille mal gardée (Dívka špatně střežená / Marná opatrnost) poprvé v historii Národního divadla uvedl tamní baletní soubor v nastudování britské choreoložky Jane Elliott. Zvolená choreografická verze z roku 1960 britského tanečníka a choreografa Fredericka Ashtona rozvíjí původní komediální zápletku Jeana Daubervala (zakladatel ballet comique) z roku 1789 o dobývání srdce mladé dívky dvěma mladíky. Ashton situuje děj do prostředí svého milovaného anglického venkova (kde dílo také napsal) inspirován krajinou hrabství Suffolk a jejím uměleckým zobrazením na obrazech Johna Constabla. Ve statku žije půvabná dívka Lisa s matkou Simone, která už má pro ni ženicha – přihlouplého Alaina, syna statkáře. Lisa je ovšem zamilovaná do mladého statkáře Colase, který jí nadbíhá.
Balet Ashtona okouzlil již v dětství. Oč méně byl k němu osud štědrý v baletních dispozicích, o to více mu nadělil jako choreografovi a režisérovi. Studoval tanec všech žánrů i stylů od společenského, lidového, klasického, latinskoamerického, music-hallového až po pantomimu. Měl štěstí na pedagogy i ty, jimiž se inspiroval. Vše, co průběžně vstřebával, následně uplatňoval ve svých dílech, která navíc umocňoval atmosférou prostředí.
Stejně tomu bylo v choreografii La Fille mal gardée, která staví na klasickém tanci, do kterého se prolínají ostatní taneční styly a formy. Bohaté zkušenosti Ashtonovi dovolily snoubit až s neskutečnou přirozeností takřka nemožné a to ještě oživit umnou originalitou a humorem. Choreografie nabízí vedle tance na špičkách, lehkých skoků, arabesek, piruet aj. klasických prvků například stylizované lidové tance, Pracovní tanec se srpy či Tanec kolem májky se zaplétáním pentlí. Obrovský úspěch u premiérových diváků sklidil i Dřevákový tanec matky Simone, nebo obdivuhodné taneční a pohybové variace se zmíněnou pentlí.
Choreografický jazyk Ashtona působí svěžím a lehkým dojmem, k tomu je protkán vtipnými pohybovými detaily, které jej oživují i pro dnešního diváka. Tanečníci musejí zvládat takřka nemožné, přesto na diváka přenášejí úsměv a radost. Široká paleta tanců, stylů a místy i umně použité pantomimy činí z nastudování živý moderní kus. Bezpočet figur, variací, střídání melodií, rytmu, nálad – to vše klade na představitele vysoké nároky a pražský soubor vše zvládá s bravurou.
Titulní roli ve druhém obsazení tančila vynikající sólistka Nikola Márová. Její podání Lisy bylo doslova úžasné. Na výčet poloh, které předvádí s naprostou dokonalostí tanečního, výrazového i hereckého provedení, navíc „okořeněný“ doslova nakažlivým úsměvem by nestačila celá recenze. Půvab každého pohybu a gesta, lehkost skoků až po nejdrobnější detaily jsou neskutečným magnetem, který po celou dobu představení připoutává pozornost diváka. V rámci dějového trojúhelníku Nikole sekunduje Giovanni Rotolo. Jeho šarm, čisté pohyby, grácii a celkovou sílu interpretace všech poloh, ať už v sólových partech či duetech, z něj činí milujícího nápadníka Colase. Jeho protipólem a zároveň třetím do pomyslného trojúhelníku je Mathias Deneux v roli roztomile podivínského statkářského synka Alaina. Deneuxův part je veden zcela odlišným směrem – je prodchnut bezpočtem skvěle interpretovaných až akrobatických pohybů a grimas opět dotahovaných do nejmenších roli oživujících detailů. V další dominantní a uchvacující postavě, tentokrát matky Simone se doslova skví Jiří Kodym. Figura, která se zpočátku jeví jako běžně se objevující chůvy, „roste“ divákovi doslova před očima. Dřevákový tanec nesoucí v sobě prvky stepu je vrcholným číslem, nad kterým se rozplývá nejedno divácké oko. Z dalších postav působí doslova uchvacujícím dojmem například pestrobarevný tančící Kohout (Domenico i Cristo) s kuřaty – originalita, živá choreografie každého gesta, pohybu – divák se zajíká smíchy. Živý poník Rolls, který se na jevišti objevuje několikrát, představuje další skvělý nápad tvůrce, a přitom působí jako zcela přirozená součást nastudování (nikoliv pouhé ozvláštnění).
Dějovou a taneční linku skvěle a vkusně dokresluje malovaná scéna s venkovským dvorem, poli a statkářským domem a výrazné barevné dobové kostýmy Osberta Lancastera, vše umocňováno světelným designem Jeana-Pierra Gasqueta a Michala Kliemeše.
Lahodnou hudební složku, kterou na základě podkladů Louise Josepha Ferdinanda Hérolda upravil a zaranžoval John Lanchbery, při premiéře živě interpretoval Orchestr Státní opery pod taktovkou dirigenta Václava Zahradníka.
Nový výpravný balet, naplněný nádhernou hudbou a atmosférou klidného venkova, nechává divákovi zapomenout na každodenní shon i starosti. Vynikající interpretační výkony, spousta originálních nápadů a v neposlední řadě také vtip a humor zaslouženě poutají pozornost po celou dobu představení, divák se usmívá, baví i zajíká smíchy. Ten premiérový nechtěl umělce ani pustit z jeviště – takový úspěch může více než padesát let starému dílu závidět kdekterý současný umělec.
