František Xaver Richter (1709–1789), zřejmě rodák z Holešova, představitel mannheimské školy a později katedrální kapelník ve Štrasburku, je tvůrce z dějin hudby známý, ale u nás málo hraný. Už dlouhodobě mu věnuje pozornost Czech Ensemble Baroque, zaměřil na něj také čtvrtý koncert 5. sezony cyklu Bacha na Mozarta ve středu 21. prosince v brněnském Besedním domě. Nejen že představil právě vydaný dvojdisk s Richterovým oratoriem Deposizione dalla croce, ale především nabídl reprezentativní ochutnávku z jeho tvorby: symfonii, koncert a dvě chrámové skladby, což byla v záplavě obvykle prováděných vánočních kompozic příjemná změna. První polovina večera náležela Symfonii D dur č. 52, nedlouhé třívěté skladbě s trubkami, tympány a také ještě s generálním basem, která vznikla kolem roku 1750 v době Richterova působení ve dvorní kapele v Mannheimu.
Orchestr s dirigentem Romanem Válkem ji pojal dost razantně a dravě, obě krajní věty hrál na můj vkus hodně rychle, skoro nepřehledně; pomalou, pokojně kráčející část přednesl velmi decentně. V symfonii mi však poněkud vadily drobné intonační nečistoty jak ve smyčcích, tak v dechových nástrojích, ale zato musím pochválit dynamiku s mnoha kontrasty a plastický výraz. Ke Koncertu pro hoboj a orchestr F dur přizval dirigent Roman Válek jako sólistu Viléma Veverku. Tento vynikající hobojista, člen Filharmonie Brno a vyhledávaný sólista, mimochodem elegantní muž, se tentokrát poprvé v životě zhostil sólového partu na barokní nástroj, přesněji kopii starého hoboje postavenou předním anglickým nástrojařem Dickem Earlem. Publikum zaplněného sálu si tak mohlo vychutnat zvukovou barvu starého nástroje, tolik odlišnou od moderního. Ten ovládá Veverka brilantně, hra na barokní hoboj však byla pro něj náročná, což vůbec není divu, ostatně ne vše se mu povedlo, ale některé tóny a pasáže byly nádherné, s dynamikou, ozdobami a dalšími detaily si doslova pohrával. V jeho případě tedy platí, že špičkový hráč na moderní nástroj dostane ze starého víc než průměrný hudebník – specialista na starý hoboj.
Druhá polovina večera patřila dvěma duchovním skladbám, které zazněly v novodobé premiéře. Nastudované Te Deum, jedno ze dvou Richterových zhudebnění tohoto oslavného textu, napsal skladatel coby kapelník katedrály ve Štrasburku v roce 1781 ke stému výročí francouzské správy města. Kantáta není rozsáhlá, sestává z krátkých sborů a sól, která zpívali sopranistka Markéta Böhmová, kontratenorista Piotr Olech, tenorista Jaroslav Březina a basista Jiří Miroslav Procházka, jehož hlas na pozadí ansámblu s trubkami a tympány vynikal. Hned po této skladbě následovalo moteto Exsultate Deo, které bylo napsáno k průvodu na svátek Božího těla a obsahuje půvabné zvukomalebné prvky, např. stylizaci drnkacího nástroje. Sbor zpíval skvěle, za což patří uznání sbormistryni Tereze Válkové. Osobně se mi druhá polovina koncertu líbila víc než první. Celkově mohu říct, že pro orchestr a sbor Czech Ensemble Baroque s dirigentem Romanem Válkem a sbormistryní Terezou Válkovou je samozřejmostí důsledné nastudování, promyšlená koncepce a v neposlední řadě velké zaujetí a nasazení, s nimiž zpívá a hraje, což se přenáší i do publika – a to vypadalo velmi spokojeně. V koncertní sezoně má Czech Ensemble Baroque cyklus o osmi pořadech na různých místech Brna s poutavým a dramaturgicky přínosným programem, na který chodí nejen zájemci o starou hudbu, ale i návštěvníci filharmonických koncertů. V příštím roce opět chystá další hudební lahůdky, takže se máme na co těšit.
