Osmnáctého března zazněl v Dvořákově síni Rudolfina pod taktovkou Petra Altrichtera koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu. První polovina večera byla věnována hudbě nejvýznamnějšího arménského skladatele 20. století Arama Chačaturjana, jehož originální tvorba nesporně je srovnatelná významem i jazykem se špičkou tehdejší evropské hudební moderny. Ač žil a tvořil v rámci Sovětského svazu, jenž projevy vymykající se doktríně socialistického realismu tvrdě kritizoval i postihoval, na rozdíl od Prokofjeva či Šostakoviče své harmonické, rytmické a melodické „šišatosti“ úspěšně uhájil s odkazem na tradice arménské lidové hudby.
Jeho hudba je stále účinná nejen svou barevnou exotičností a svým temperamentem, ale především bohatostí hudebních nápadů. Úvodní Adagio z baletu Spartakus zaznělo s téměř smyslnou podmanivostí. Vrcholem celého večera pak bylo provedení Houslového koncertu Romanem Patočkou. Tento koncert i díky umění Davida Oistracha, jemuž byl věnován, zazníval záhy úspěšně na světových pódiích, a to i v repertoáru dalších předních houslistů. Roman Patočka je jeden z těch vzácných umělců, kteří nejsou „pouhými“ špičkovými houslisty. Jeho přístup není hledáním způsobů, jak se ukázat sám co nejoriginálnějším, ale až nezvykle pokorným hledáním podstaty hudebního sdělení skladby a přesvědčivého předání posluchači. To je mnohem náročnější, ale v důsledku i účinnější než leckterá na efekt vykonstruovaná interpretační pseudooriginalita.
Allegro con fermezza se svým typickým rytmickým základním motivem a kontrastními plochami bylo i díky zaujatě hrajícímu orchestru („Rozhlasáci“ jsou stále lepší!) provedeno s jiskřivou brilancí. Možná žestě byly občas silnější, než by šestnáctiny sólisty potřebovaly, ale to může být i akustikou sálu. Patočka zahrál původní velmi obtížnou a relativně dlouhou originální kadenci autora, kterou Oistrach většinou nahrazoval svou kratší a jednodušší verzí. Andante sostenuto Oistrach hrával svým typickým hutně robustním sonorním zvukem, a ostatní houslisté jeho sugestivitě snadno podléhali. Patočka objevil v partituře další dimenzi a zahrál větu s překvapivě něžně jímavou lyričností. Podobně i Allegro vivace nebylo obrazem divokého horala s kinžálem v zubech, ale apoteóza projasněné lehkosti, radosti a veselí. Toto provedení bylo pro mne objevným překvapením a možná nejzajímavějším pojetím tohoto koncertu. Aplaudujícímu publiku umělec poděkoval virtuózním přednesem Danse des ombres ze Sonáty č. 2 E. Ysaÿe.
Po přestávce zazněla rozsáhlá suita z baletu Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského. Přiznám se, že přes její bezchybnou interpretaci byly pro mne zvláště některé její části k nepřečkání. Výjimku tvoří slavná baletní scéna se sóly houslí, cella a harfy, kterou v divadle v takové kvalitě lze těžko slyšet i kvůli ohledům hráčů na rytmus pohybu tanečníků. Bohužel v programu nebylo uvedeno obsazení orchestru, ale zvláště koncertní mistr mne zaujal krásným tónem a zde velmi působivým intenzivním vibratem. Nevím, co vedlo dramaturgii k zařazení Čajkovského populárních melodií, vzhledem k duchu první poloviny koncertu bych pokládal za daleko vhodnější, lepší a přiměřenější například suitu z nějakého baletu Sergeje Prokofjeva.
