V duchu francouzské linie letošního Pražského jara přijel zakončit festival dvěma koncerty (3. a 4. 6.) Orchestre National du Capitole de Toulouse s uměleckým ředitelem Tuganem Sochijevem. Vlastní reflexi hostování předního francouzského symfonického tělesa předjímám konstatováním, že jsem slyšel jen koncert 4. června a že mě pořadatel posadil do 20. řady, což je pro Smetanovu síň Obecního domu dobré možná jen pro Mahlera.
Nuže jaké jsou moje audiovizuální vjemy? Dvořákův Houslový koncert a moll uvádí PJ hodně často, ale pozve-li houslistu s tak vysokým světovým kreditem, jaký Renaud Capuçon bezesporu má, očekává se nová kvalita, výkon, který bude inspirativní, bořící naše „konzervativní“ tradice nebo před nímž je možné jen mlčky smeknout. Při vzpomínce na báječný pražskojarní recitál v roce 2013 s nesmírně zajímavým provedením sonát Bartóka a hlavně Francka a na řadu skvělých nahrávek jsem šel na koncert s představou, že uslyším nevšední francouzský pohled na enigmatické dílo české houslové literatury.
První, co mě zarazilo, byl pult s notami. V duchu jsem jej omluvil, že Dvořák asi nepatří k jeho repertoárovým autorům. Jenže od první fráze mě zaskočila labilita jak technická, tak dokonce (a to je u tohoto houslisty skutečně výjimečné) intonační, o souhře s orchestrem nemluvě. Možná v domnění, že je třeba Dvořáka vylepšit, na několika místech zvolil jiné melodické či technické řešení. Týkalo se to jak náročné první věty, tak finále. Jestliže Frank Peter Zimmermann překvapil v Praze dobře zvládnutou tempovou vichřicí a Anne-Sophie Mutter výrazovou svobodomyslností a překvapující agogikou, Capuçon se sice držel tradičních temp, ale bylo to bohužel jen nudné. Jeho kvalitní tón probleskl občas jen v Adagiu. Poslouchaje jeho zápas s Dvořákem, vzpomněl jsem si na svou profesorku houslí, jež mi nejednou řekla, že nastane-li technický problém (třeba právě v Dvořákovi), ať to hodím „na dvojku“, čímž myslela výraz. Pan Capuçon se k tomu uchýlil na řadě míst a snažil se působit suverénně, ale jeho housle ten večer suverénní nebyly. (Kdeže jsou pro mě nezapomenutelné interpretace tohoto díla Julií Fischer, Josefem Špačkem nebo v 70. a zčásti i 80. letech Josefem Sukem!) Navíc doprovod orchestru byl na úrovni podprůměru – kvalitou nástrojů, tvrdým zvukem, nepřipraveností a nesouhrou. Aby toho nebylo málo, tak quasi furiant ve finále se s orchestrem a s dirigentem jaksi míjel. Tento Dvořák byl pro mě nečekaným šokem.
Nicméně neklesejme na mysli. Již 21. září zahraje Renaud Capuçon na Dvořákově Praze koncert Čajkovského. Vzhledem k tomu, že jej má ve stálém repertoáru, takže jistě nebude hrát z not, a podrží jej orchestr a dirigent zcela jiné úrovně (Česká filharmonie, Semjon Byčkov), bude výsledek doufám na vyšší úrovni. Kdo si chce vychutnat tento Dvořákův opus v jiném zahraničním (věřím, že slyšitelně lepším a bez „dvojky“) vidění, nechť navštíví na témže festivalu koncert PKF – Prague Philharmonia dne 14. 9., kde bude sólistou Gil Shaham. (Mimochodem jsem zvědav na nepřímou konfrontaci těchto dvou houslistů.)
Program po pauze nabízel orchestru šanci rehabilitace, aby konečně ukázal svoje kvality. Debussyho Moře, asi nejreprezentativnější kus francouzských orchestrů, mělo dobré základní barvy, ale celé spektrum, které skladatel zapsal, včetně vnitřních hlasů, zůstalo Toulousu i necharismatickému dirigentovi utajeno. Nevím, čím to je – limity hráčů, dirigentem, únavou… Zvláštní, že tolik orchestrů (německých, anglických, amerických, českých…) hraje francouzskou hudbu lépe nežli Francouzi. I když napadá mě jedna z výjimek – Orchestre de Lyon, Serge Baudo, Pražské jaro 1978.
Relativně nejlépe dopadl Stravinského Pták ohnivák (verze z roku 1919), jemuž se orchestr snažil dát vše, co tato melodicky a rytmicky pestrá hudba vyžaduje. Možná bych mohl být s takovým výkonem spokojen (ovšem s limity některých sekcí), jenže to bych nesměl slyšet v roce 1983 Českou filharmonii s Christophem von Dohnányim (i přes děs Paláce kultury to bylo velmi sugestivní) a hlavně Budapest Festival Orchestra s Ivánem Fischerem v neuvěřitelném provedení v roce 2008, když zůstanu jen u Pražského jara. Děkovná přídavková tečka v podobě Bizetova triumfálního toreadorského pochodu na výsledném dojmu ze zakončení festivalu nic nezměnila. Jestliže zahájení letošního Pražského jara bylo nesporným triumfem, můj pocit při odchodu z Obecního domu v úterý 4. června se velmi blížil pocitu rozčarování, v případě Dvořáka rozhodně zklamání. Naštěstí festival nabídl i koncerty, které byly skutečnými událostmi, svátkem, a zajímavou úroveň mezinárodní soutěže. Průměru, který předvedl v Praze orchestr z Toulouse, bylo hodně málo.
