Již sedmý Svatováclavský hudební festival (SHF) přivedl do křesťanských chrámů v Ostravě a okolí domácí špičku v interpretaci staré hudby, ale i přední česká symfonická a sborová tělesa, za nimiž putovali posluchači dychtiví po hudbě, která v moravskoslezské metropoli konečně zdomácněla, totiž po hudbě baroka, klasicismu a duchovní hudbě všech epoch. Hned úvod festivalu (28. 9. 2010) byl mimořádnou událostí: v rámci soustavného mapování duchovní tvorby A. Dvořáka totiž konečně došlo na oratorium Svatá Ludmila op. 71, B. 144 , jehož poslední ostravské provedení si v zaplněných lavicích katedrály Božského Spasitele nikdo nepamatoval a o jehož nastudování před lety marně usiloval Janáčkův máj i Janáčkovy Hukvaldy. Konečně se Ostravané dočkali, i když v podání Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a kvinteta sólistů se jim dostalo satisfakce jen poloviční. Provedení orchestru a obsazení sólových partů bych nazval vzorovým: E. Dřízgová-Jirušová byla mladou, zbožnou a zamilovanou Ludmilou (konečně byla role obsazena mladodramatickým a nikoliv dramatickým sopránem, který od dob boje o Dvořáka a Smetanu činí z Ludmily druhou Libuši), Svatava V. Hajnové-Fialové byla oddanou Ludmilinou družkou, P. Levíček nezklamal v marginální roli Rolníka a až na deklamačně nejistého M. Lehotského s jeho nazálním tenorem byla pětice sólistů korunovaná P. Mikulášem v roli Ivana vynikající sestavou. Pokud by zde pasáž o Svaté Ludmile končila, mohlo by se zdát, že se jednalo o dramaturgickou událost desetiletí, jistě i zásluhou výborně hrajících brněnských filharmoniků (krásná flétnová sóla, výborně hrající dřevěné dechové nástroje) a s každým číslem lépe zpívajících brněnských sboristů připravených P. Fialou . Problémem však byla podoba, v níž oratorium zaznělo: zatímco v I. díle autoři škrtů obětovali jen harmonický zajímavý sbor „Triglav, který patří trojí tváří“ a několik menších sborových čísel, z II. a III. dílu zůstalo torzo, postrádající logiku hudební i dramaturgickou. Svatá Ludmila tak sice v Ostravě konečně zazněla, nikoliv však v puristické interpretaci bez jediného škrtu (u stejně dlouhého Händelova Mesiáše by si patrně nikdo škrtat nedovolil), která by Ostravanům zřídka uváděné dílo představila v jeho plné, archaizující monumentalitě, ale jen v jakémsi průřezu, a to velmi nepietním. Nezbývá než si počkat na nové nastudování, anebo sáhnout po nahrávce Albrechtově.
Krásným večerem ve společnosti houslisty R. Patočky a Slovenského komorního orchestru Bohdana Warchala ze Žiliny, vedeného od houslí E. Danelem, byl koncert ve svinovském kostele Krista Krále (30. 9.), věnováný repertoáru baroka, klasicismu a raného romantismu, tedy epoch, které si v koncertním provozu nárokují hlavně soubory hrající na dobové nástroje. Na jednu stranu jsem rád, že se tomuto repertoáru na nejvyšší úrovni věnují i moderní komorní orchestry, na druhou stranu bych očekával, že v artikulaci a práci s dynamikou se současné ansámbly poučí u souborů staré hudby. Provedení úvodního Händelova Concerta grossa op. 6/1 na mne dýchlo warchalovskou tradicí, Mozartovo Divertimento připomnělo časy Vlachovy a Mendelssohnova Smyčcová symfonie měla úroveň nejlepších evropských smyčcových orchestrů. Roman Patočka mě více než v brilantně zahraném, ale ve smyslu barokní rétoriky artikulačně němém Bachově Houslovém koncertu E dur BWV 1042 přesvědčil v Schubertově Rondu s přehlednou výstavbou, něžnou tematikou a zajímavými metrorytmickými posuny. Ačkoliv jsem si po celý večer představoval, jak by nastudované skladby zněly na dobových nástrojích, odcházel jsem nadšený a s optimistickým pocitem, že svižně hrající SKOBW nevyklidil prostor v klasicistním a starším repertoáru specializovaným souborům a nenechal se připravit o krásu Bachovy či Mozartovy hudby.
Samostatnou recenzi by si zasloužily dva vrcholné festivalové večery s klíčovými díly barokního oratorního repertoáru, totiž s Caldarovým oratoriem Magdaléna u nohou Kristových v ostravském kostele sv. Václava (6. 10.) a Händelovým Mesiášem (recenzuji druhé provedení v Opavě 17. 10.), jejichž nastudování se ujaly soubory Collegium Marianum a Collegium 1704 . Oba večery, caldarovský v nastudování J. Semerádové a händelovský za řízení V. Lukse , byly školou afektivní hry s mnoha temporytmickými kontrasty – stále však u českých souborů postrádám artikulační přesvědčivost a rétorickou sdělnost starších evropských souborů staré hudby – a přehlídkou českého vokálního umění, jíž v obou večerech dominovaly sopranistka H. Blažíková a altistka M. Cukrová .
K pravidelným festivalovým akcím patří setkání s Pražskou komorní filharmonií a J. Hrůšou (15. 10. ostravský Kristův kostel), s nimiž tentokrát ve Faurého Requiem d moll vystoupili barytonista S. Sem a sopranistka K. Kněžíková , které v písních R. Strausse patřila podstatná část večera. S nahrávkami E. Schwarzkopf v uších a s K. Kněžíkovou před očima byl zasvěcený posluchač vydán jistému rozporu, hlas a dramaturgická orientace jsou však v sopranistčině případě zdroji mnoha nadějí. Snad nám v Kněžíkové konečně vyroste významná straussovská interpretka. Pozoruhodným intermezzem večera bylo ještě Mahlerovo Adagietto z Páté symfonie cis moll , které pod Hrůšovým vedením na posluchače dýchlo spíše melancholií pomalé věty Sukovy smyčcové serenády, než sentimentalitou Mahlerových partitur.
Jedním z vrcholných koncertů SHF bylo vystoupení souboru PhilHarmonia Octet s pány Nouzovským a Nejtkem u violoncella a kontrabasu, kteří vystoupili se dvěma dechovými serenádami , Mozartovou c moll KV 388 (384a) a Dvořákovou d moll op. 44, B. 77 . Nevím, kde začít, protože jejich vystoupení (recenzuji koncert v Karviné 24. 10.) bylo mimořádným hudebním zážitkem, mistrovskou lekcí ansámblové hry a bušením, nikoliv klepáním na brány hudebního nebe. Tónová kultura a artikulace souboru je na takové úrovni, že bych sobě i hráčům přál, aby se záznam jejich mozartovsko-dvořákovské kreace co nejdříve objevil na hudebních nosičích. Jen jsem litoval, že Mozartova Gran partita , pod jejímž dojmem Dvořák napsal svou geniální Serenádu d moll, zazněla již vloni, protože jinak by byl karvinský večer dokonalým nejen po interpretační, ale i dramaturgické stránce.
Působivým festivalovým večerem bylo i setkání se soubory Ars Brunensis Chorus a Musica figuralis s uměleckými vedoucím M. Čermákem a dirigentem D. Kalouskem v barokním prostoru frýdecké poutní baziliky Navštívení Panny Marie (26. 10.). Večeru po dramaturgické stránce dominovala tvorba rodiny Bachů (Johann Christoph, Johann Michael, Johann a Johann Ludwig), po zvukové stránce pak sborová polyfonie za doprovodu cinků. Přibližně hodinový soustředěný večer členily stručné mezihry na varhanním pozitivu, spojující stručné duchovní skladby s texty dobře známými z chrámových kantát největšího z Bachů.
Dvořákově hudbě byla letošním SHF věnována mimořádná pozornost a patřil jí i závěrečný koncert (28. 10.), na němž vystoupila Janáčkova filharmonie Ostrava , Pražský filharmonický sbor připravený L. Vasilkem a za řízení S. Vavřínka spolehliví sólisté E. Dřízgová-Jirušová , J. Wallingerová , T. Kořínek a M. Gurbaľ . Nejprve v katedrále Božského Spasitele zaznělo Szymanowského Stabat Mater , koncentrovaná moderní partitura, stěží však konkurující Dvořákovu zhudebnění téhož liturgického textu, a poté Dvořákova Mše D dur op. 86, B. 175 ve třetí orchestrální verzi z roku 1892 (nepletu-li se, zazněla naposledy v předvečer výročí Dvořákova úmrtí v roce 2004 v amatérském nastudování v kostele sv. Josefa). Vavřínek pro Dvořákovo zhudebnění mešního ordinária zvolil živější tempa (Kyrie, Agnus Dei) a monumentálnější dynamiku (Gloria, Credo), které sice zakryly Dvořákovo koncentrované a až intimní uchopení mešního textu, zato však daly mši zaznít v podobě, která najednou odkryla mně dosud neznámé souvislosti s vrcholnými mšemi Haydnovými. Dvořák se tak k uspokojení publika prezentoval jako evoluční, nikoliv revoluční pokračovatel klasiků chrámové hudby a závěrečné ztišené tóny Agnus Dei byly neslyšnou tečkou za festivalem, v němž ticho hned vedle hudby hraje tu nejvýznamnější roli.
