Místo vnučce jsem se v předvečer státního svátku věnoval hudbě. Středočeský kraj ve spolupráci s Galerií Středočeského kraje v Kutné Hoře (GASK) inicioval a zaplatil 27. září koncert nového orchestru na české hudební scéně – Středočeské filharmonie mladých. Realizátorem zatím jednorázového projektu byla Česká filharmonie.
Středočeský kraj zdá se frustruje nejen fakt, že jeho hlavním městem je Praha, ale i realita, že na rozdíl od ostatních krajů nemá svůj orchestr. Ve snaze nabídnout od Kladna po Mladou Boleslav kvalitní hudbu v kvalitní interpretaci a alternativu za Prahu, chce mít svoje vlastní těleso. Původně jsem si myslel, že o tuto zajímavou výzvu „bojují“ dvě špičkové pražské instituce, Česká filharmonie a PKF – Prague Philharmonia, a politická elita Středních Čech se má rozhodnout do voleb, ale v Kutné Hoře to vypadalo jinak. Na pódiu před GASKem hrála Středočeská filharmonie mladých (SFM). Uvidíme, jak to dopadne a jaká zpráva přijde z krajského sídla na pražském Smíchově…
Samotný koncert mě překvapil pozitivně i negativně. Excelentní ocenění zaslouží způsob, jakým se orchestr zhostil koncertu. V našem okolí působí řada trvalých mládežnických orchestrů, jež konkurují profesionálním institucím. Za všechny uvedu ty nejznámější – Gustav Mahler Jugendorchester (GMJO), Junge Deutsche Philharmonie, Bundesjugendorchester, Sinfonia Iuventus. V České republice jsme nic takového neměli a zatím nemáme. (Specifickou výjimkou je Orchestr Pražské konzervatoře, jehož výkony jsou občas pozoruhodné, ale jehož existence patří do jiné škatulky.) Jelikož se dva vůdci České filharmonie – šéfdirigent Jiří Bělohlávek a ředitel David Mareček – zaobírají myšlenkou mládežnického orchestru delší dobu, byla ambice Středočeského kraje šťastným katalyzátorem. Jelikož však vytvoření stálého tělesa je náročné jak po organizační, tak umělecké stránce, naplnila ČF myšlenku speciálního koncertu téměř v předvečer říjnových voleb flexibilně jediným možným řešením. Sezvala současné i bývalé členy Orchestrální akademie České filharmonie a doplnila je o vybrané studenty českých konzervatoří a akademií. (Obsazení plánovaného trvalého orchestru bude na základě konkurzů.) Program koncertu připravili v nástrojových skupinách členové ČF a celek předpřipravil dirigent Ondřej Vrabec. V závěrečné fázi vše dotáhl do finále se sobě vlastním maximálním nasazením Jiří Bělohlávek. Kromě umělecké erudice (například na židli koncertního mistra hrála Olga Šroubková) byl jediným kritériem věk (18 až 28 let). Jestli se nakonec ustaví stálá a zároveň každoročně proměňující se Středočeská filharmonie mladých, jednak by měla rok co rok nastudovat několik programů a uvádět je nejen v městech tohoto kraje, jednak fungovat jako edukativní kotel talentů, banka možných členů českých orchestrů. (Něco jako v NHL farm teamy.)
Program byl vizitkou schopností orchestru. (Že by „konkurs“ před zasvěceným publikem?☺) V Rossiniho předehře k Lazebníku sevillskému ukázali hráči svou technickou virtuozitu a hravost, v Dvořákově Houslovém koncertu a moll, že umějí citlivě a přesně doprovázet a v Mendelssohnově Symfonii A dur (Italská) styl, schopnost souhry a naslouchání, cit pro vedení melodie, smyčce jednotu, dechy tónovou měkkost; všichni jak jim běhají prsty a klapky. Účast Jiřího Bělohlávka nebyla jen jasným signálem, že se za projekt postavil silou své osobnosti a že mu věří, ale zaručil technickou preciznost, péči o detaily, jež často bývají velké, a úroveň, které hodně přesáhly téměř vše, co jsem zatím od mládežnických symfonických orchestrů slyšel. (Během asi šesti let jsem zažil v Praze kolem dvaceti „jugend orchestrů“, ale tento byl nejlepší!) Zdá se, že když se vše protne v jednom bodě, může v hudbě ještě dojít ke zprvu nenápadnému zázraku… Jestli se myšlenka mládežnického orchestru zhmotní v trvalý projekt a jestli jej budou řídit výrazné dirigentské osobnosti (nabízejí se jména Byčkov, Honeck, Hrůša, Ivanović, Vrabec, mladí dirigenti filharmonické řady O), mohla by SFM tvrdě konkurovat, podobně jako GMJO v německy mluvících zemích, českým profesionálním tělesům a určitě by mohla být pro naše festivaly lákavým zpestřením jejich někdy očekávatelné dramaturgie.
Houslista Jiří Vodička byl prý záskokem za kolegu Josefa Špačka, jenž je čerstvým otcem, ale bylo to znát jen v tom, že jeho paměť měla oporu v tabletu. Vodičkovo pojetí Dvořáka bylo koncepčně nepřekvapivé a Dvořáka (naštěstí) jen pokorně umocňoval a neznásilňoval. Zvláště se mi líbila volná věta. Některé tóny se nepovedly, jak by si sólista určitě přál, jenže má jednu zásadní omluvu, čímž se dostávám k negativnímu rámci večera. Byl to totiž open air koncert. Víra GASKu a krajských úředníků v počasí byla překvapivě pevná, pro mě nepochopitelná. Hazard s počasím vyšel aspoň v tom, že na přibližně 200 diváků nepršelo, vlezlý chlad podzimní noci však nezmizel. (Hodné obdivu byly krátké rukávky Olgy Šroubkové, kterou asi na pódiu hřály reflektory a mládí.) S nápadem provozovat na konci září v Čechách oper air koncert jsem se dosud nesetkal. (Škoda, že se volby nekonaly už v srpnu.☺) GASK se tedy do našich dějin zapíše jak konáním prvního koncertu skvělého mladého orchestru, tak i termínem. Z tohoto negativa vyplynul další – necitlivé umělé přizvučení, na něž doplatil hlavně Jiří Vodička, ale pánové Mendelssohn a Rossini také nezůstali bez zvukové újmy. Snad se někdy dočkám koncertu mládežnického orchestru v akusticky normálním prostředí!
