Přemýšlel-li někdo o vytvoření nového festivalu, nabízel se v Praze ve dnech kolem Velikonoc nevyužitý, přitom dramaturgicky velice podnětný prostor. První ročník Velikonočního festivalu Praha vznikl z iniciativy vedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a ve spolupráci s Českou filharmonií. Konal se za podpory několika partnerů a pod záštitou primátora Hlavního města Prahy. Festival, který by měl obohacovat hudebně kulturní dění i v následujících letech, nemá podle slov ředitele FOKu Ilji Šmída „ambice stát se bombastickou přehlídkou hudebních skvostů“, nýbrž být důstojnou připomínkou duchovního rozměru velikonočních svátků, jež jsou vrcholem křesťanského liturgického roku. Zhruba týdenního festivalu se letos zúčastnila řada významných českých i zahraničních umělců. Do programové nabídky byla zařazena hudba všech stylových epoch. Těžiště dramaturgie pak tvořil výběr z bohatého hudebního repertoáru tematicky spjatého právě s velikonočními událostmi.
Ve středu 8. dubna se konal první ze dvou koncertů, na jejichž programu bylo Requiem pro sóla, sbor a orchestr Antonína Dvořáka. Český filharmonický sbor Brno připravený sbormistrem Petrem Fialou vynikal barvitostí a intonační čistotou, s orchestrem tvořil zvukově kompaktní celek. Méně vyrovnaný se zdál být ansámbl sólistů tvořený skvělými Američany – Jennifer O‘Loughlin (soprán) a Normanem Shankle (tenor) a hlasově zajímavou, nicméně projevem trochu méně zaníceně působící altistkou Kateřinou Jalovcovou . V konfrontaci s trojicí vrchních hlasů se naopak výrazně prosazoval slovenský basista Štefan Kocán , jenž disponuje mimořádným hlasovým fondem.
Dirigent Jiří Kout na pódiu vyzařuje jak nevyčerpatelnou energii, tak skutečnou věrohodnost. Více než hodinovému dílu „o smrti“ zbytečně nepřidával na monumentalitě. Interpretace pod jeho vedením působila oproštěně, koncentrovaně a niterně. Za reprezentativní provedení posluchači v mimořádně dobře navštívené Smetanově síni Obecního domu poděkovali dlouho trvajícím potleskem.
