Humperdinckova Perníková chaloupka není zrovna revoluční dílo, ale našlo si cestu do téměř všech evropských operních domů, zejména pak pro dětská představení kolem Vánoc. Konečně premiéru řídil Richard Strauss 23. 12. 1893 ve Weimarském Hoftheatru. Nebýt Perníkové chaloupky, nikdo by si na Humperdincka ani nevzpoměl; Královské děti, jeho druhá nejpopulárnější opera, se téměř nehraje. Faktem ale je, že Perníková chaloupka odstartovala ráži oper s pohádkovou tématikou v post-wagneriánském Německu. Však také Humperdinck, který s Wagnerem studoval, se stal jeho epigonem, a to se nedá při poslechu opery přehlédnout. Z původní textové předlohy nezůstalo skoro nic, libretistka Adelheid Wetteová pohádku bratří Grimmů hodně upravila.
Také antverpské provedení ve Vlámské opeře bylo naplánováno na vánoční a novoroční čas. Režie se ujal Andreas Homoki , který tady rovněž v minulém roce nastudoval nezapomenutelnou Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům . Jeho umělecký partner Wolfgang Gussmann mu navrhl scénu a kostýmy. Oba zůstali v pohádkové sféře, i když dost stylizované. Nedá se jim oběma moc vytknout, ale nadšení jako v případě Prokofjevovy opery určitě nebudili, prostě jak by řekl současný český divák: pohodová podívaná, nic moc. Pro hlavní role Hänsel und Gretel , tak se opera jmenuje v originále, se těžko hledají vhodní představitelé. Aby byli skutečně věrohodní, musí být mladí a protože se jedná o děti také malí. To se antverpské opeře povedlo, jak argentinská mezzosopranistka Nidia Palacios (Hänsel), tak i italská sopranistka Natalie Karl (Gretel) se pro svoje role opravdu hodily a zvládly s přehledem dost náročné vokální party. Velmi se k nim blížili i představitelé jejich rodičů, belgický basbarytonista Werner Van Mechelen (Peter) a Němka Irmgard Vilsmaier (Gertrud). Největší úspěch – a zcela po zásluze – ovšem zklidila mladá Rakušanka Doris Lamprecht jako čarodejnice. Postavu herecky sice úplně předělala, ale dala jí novou dimenzi. Poprvé se v Antverpách představil mladý německý dirigent Stefan Klingele a jeho debut se vydařil, orchestr Vlámské opery řídil s přehledem. Zakončil bych slovy jednoho kolegy, který nazval toto nastudování „hloubkovou psychologií na úrovni ženského časopisu“.
