Ruská smyčcová a klavírní škola patří od dob Auera a Rubinsteina ke světové špičce. Výkony jejích představitelů, pedagogů i interpretů, byly a jsou často měřítkem a vzorem. Ač toto platí nesporně v oblasti sólové interpretace, ve světě komorní hry (především kvartetní interpretace) jsem měl vždy dojem, že ve svém pojetí ustrnula někde na konci 19. století. S tímto předpokladem jsem očekával i výkon Petrohradských komorních sólistů. Hluboce jsem se mýlil. Pět umělců vrcholných sólistických kvalit předvedlo ukázku po všech stránkách příkladné a dokonalé komorní hry, a leckteré uznávané komorní soubory by jim v klasické čistotě projevu, citu, celkové noblese a v absenci jakéhokoliv lichého šaškování mohly jen závidět. Všichni členové souboru jsou absolventi Petrohradské konzervatoře, a v současnosti jsou i jejími pedagogy. Každý z nich je laureátem několika mezinárodních soutěží (včetně prvních cen) a mimo rámec souboru také úspěšným sólistou. Violista Alexej Ludevig, žák J. Bašmeta a D. Šebalina, vystudoval také dirigování a je zakladatelem souboru, působícího v této sestavě od r. 1995. Klavírista Pavel Rajkerus je m.j. vítězem mezinárodních soutěží Prokofjevovy (r.2000) a Szymanovského (r.2001). Členem souboru je teprve od minulého roku, kdy nahradil tragicky zesnulého Igora Uriaše (1965). Violoncellista Alexej Massarskij r. 1990 je nositelem 1.ceny Čajkovského soutěže v Moskvě (r.1990) a titulu Zasloužilého umělce Ruské federace (2004). Houslista Ilja Ioff, vítěz Viottiho a mnichovské ARD mezinárodní soutěže je současně i koncertním mistrem Petrohradské filharmonie. Lidia Kovalenko, původem z Novosibirska, hraje na housle od pěti let. V r.1994 zvítězila v celoruské houslové soutěži. Jsem přesvědčen, že každý ze jmenovaných umělců by stál za samostatný rudolfinský recital. Šíře jejich činnosti je obdivuhodná, a zjevně nijak nepřekáží předvedené kvalitě společné práce. Její výsledky zazářily 22. května v Dvořákově síni Rudolfina na festivalovém večeru Pražského jara.
Tři klavírní kvartety napsal Beethoven ve svých patnácti letech. Později se nikdy se k této sestavě již nevracel a dával přednost klavírnímu triu. Klavírní kvartet č. 2 D dur WoO 36 (vydán posmrtně) v tradiční třívěté formě (sonátové Allegro moderato, kantabilní Andante con moto a Rondo.Allegro) je mladistvě svěží dílo, bez pozdější beethovenovské váhy a složitosti, ještě silně poznamené duchem Mozarta a Haydna. Petrohradští jej představili v téměř strohých tvarech přesné klasicistní architektury. V partituře dominuje klavír (v původním partu cembalo). Zaujala mne velmi čitelná a zřetelná artikulace každého hlasu a fráze, prostá jakéhokoliv přehánění, stejně jako jejich dokonalé dynamické odstínění, respektující autorský zápis. Andante trochu připomínalo podobu pomalých vět ranějších houslových sonát, závěrečné Rondo zaujalo brilantním provedením hravého veselí.
Klavírní kvintet g moll op. 8 Josefa Suka je složité a náročné čtyřvěté dílo. Suk jej napsal r.1893 (věnoval J. Brahmsovi), avšak v r.1915 přepracoval do nové definitivní verze. Umělci jej od první věty (Allegro energico) představili v duchu dramaticko-lyrického novoromantismu a v bohaté barevnosti, ale zvuk občas příliš suverénního klavíru zbytečně „stínil“ kresbu témat ostatních nástrojů. Například viola A.Mariani z r. 1661 má nádhernou barvu, ale „dělo“ to není. Toto vše poznamenávám z hlediska stoprocentního ideálu, ke kterému mají Petrohraďané hodně blízko. Z úžasných a současně znělých ppp v Adagio.Religioso až šel mráz po zádech, Scherzo.Presto jiskřilo bravurou a komorní virtuositou, ve Finale.Allegro con fuoco se střídala mužná rozhodnost s něžnou lyrikou i dramatičností. Vcelku to bylo provedení, které stěží bude překonáno.
Na vytváření novověké ruské kultury se vždy významně podíleli tvůrci a intelektuálové z ruského německo-židovského prostředí. Zde má původ i Alfred Schnittke (1934-1988), jenž patří k nejvýznamnějším skladatelům druhé poloviny 20. století a k pokračovatelům „západní“ hudební tradice v duchu Šostakovičova odkazu. Podobně jako Gubajdulina či Děnisov, hledal v soudobých hudebních trendech vlastní způsob vyjadřování, jež v konečném výsledku nazval polystilismem. V sovětských dobách nebyl oficiální kritikou příliš přijímán, a živil se především hudbou k filmu (přes 7o snímků). Jeho osud byl trpký, postupně utrpěl pět mozkových mrtvic a nakonec úplně ochrnul. Velkou zásluhu o mezinárodní propagaci jeho díla měl především Gidon Kremer. Klavírní kvintet (Moderato – in Tempo di Valse – Andante – Lento – Moderato pastorale) je hudba tragických okolností (smrt matky a D. Šostakoviče) a do své podoby zrála téměř 6 let (dokončena 1976). Základem díla je pětitónový motiv – vědomá paralela figury symbolizující kříž ve Mši h-moll J.S.Bacha. První větu uvádí meditace sólového klavíru, na jehož smutek postupně se vážou disonantní sóla smyčců. Druhou větou je přízračný „valčík smrti“ v půltónových křížících se pohybech a glissandech, vystavěný z tónů sekvence Dies irae a motivu B-A-C-H. Osamělé tóny klavíru nad vytrácejícím se bzučením smyčců zněly jako tichý tlukot umírajícího srdce. Třetí věta se v tajemných barvách (pizz., col legno, sul ponticello ap.) vrací k pětitónovému motivu. Na dramaticky působící čtvrtou větu se váže zklidněná finální věta pátá, tvůrcova vzpomínka na idylu dětství – v klavíru rozložený durový akord odchází do dáli … Silně působivá výpověď skladatelova byla Petrohradskými komorními sólisty tlumočena s hlubokou empatií a nepřekonatelným interpretačním mistrovstvím.
Na závěr se umělci rozloučili Scherzem z Šostakovičova klavírního kvintetu.
Nemohu nezmínit stále častější nešvar, svědčící o hudební negramotnosti a ignorantství velké části snobského publika, typického právě pro festivalové koncerty: ač šustí programy, nevyčtou, že mezi větami se netleská. Ostuda i před interprety. Vedle instruktáže o vypnutí mobilů by asi bylo třeba i pokynů o tleskání. Nebo skončíme jako v baletu po každé piruetě ? …
