Americké univerzity se chvályhodným způsobem podílejí na budoucím kulturním vyhranění mladých lidí. Na rozdíl od nás má totiž většina vysokých škol vlastní orchestry, některé i sborová tělesa a taneční soubory. Důkazem toho je například existence Princeton University orchestra , který jsme měli možnost uvítat v lednu 2009 již po třetí v Praze. Vedle jen několika oborových hudebníků zde hrají příští právníci, lékaři, architekti, ekonomové nebo úředníci s takovým zaujetím a zjevnou radostí, že to vyvolává „standing ovation“ publika. Již třicet let vede sto deset let starý orchestr významný dirigent symfonické i operní hudby Michael Pratt , zaměřený na soudobou tvorbu, stejně tak jako na repertoár raně barokní. Jeho funkce spoluzakladatele Operního festivalu v New Jersey a ředitele Filharmonie Delawarského údolí jsou zárukou bohatých uměleckých zkušeností a orientace v širokém repertoáru. Právě jeho výběrem zdařile motivuje zájem studentů a to v dlouhodobé koncepci, neboť obsazení školního tělesa se každoročně obměňuje.
V pražských posluchačích ještě doznívaly dojmy z posledně slyšeného Barbera, Bernsteina a legendou opředeného Šostakoviče (10. symfonie ) a stejný orchestr jim nabídl nový program. Vedle osvědčených hudebních klenotů zde zazněla díla i se zajímavým politickým osudem. Rákoczyho pochod z Faustova prokletí Hectora Berlioze cituje maďarský vojenský marš z roku 1809. Jeho údernost prozrazuje skladatelovu vlohu pro variační a tématickou práci a osobitost instrumentační, jež byla Berliozovou velkou devizou. Vhodná dramaturgická volba úvodu svým temperamentem rozehřála a naladila orchestr na další číslo večera.
Prokofjevova Suita z baletu Romeo a Julie zazněla ve své originální verzi v pražské premiéře. Její dosud nepříliš známá historie je neuvěřitelná. Dílo bylo určitou dobu zakázáno, bez autorova svolení roku 1938 přepracováno, jeho scénář a klavírní výtah z roku 1935 objevil S. Morrison po roce 2006 v Ruském státním archivu, aby ho později rekonstruoval. (Podle cenzorů měl prý balet původně vyjádřit boj proti feudálnímu pojímání manželství a zápas o lásku, který se blížil ideálu Komsomolu.) Také hudebně byl balet kritizován pro hutnou nástrojovou strukturu, harmonii a nezpěvné postupy. Tématický materiál suity se v mnohých částech podobá té dnešní uváděné, například část přeložená jako Nabubřelý tanec rytířů , vlastně cituje svár mezi rody Monteků a Kapuletů. Orchestr zahrál s dynamickými protiklady a výrazovou drsností část Princův výnos, v tanci Tří Maurek zajiskřil sóly i orchestrálním koloritem celku; s oslnivou lyrikou vykreslil scénu Romeova vstupu a prvých pohledů na Julii. Moderní polyfonie, citující několik hudebních myšlenek současně, je obtížným úkolem z hlediska akcentace nosných melodií, proplétání , potlačování a vyvažování nástrojových partů a jejich začlenění do stavebné logiky. Také znázornění prvého dechu Julie bylo v harfě a melodických bicích křehké a navozující obrazové představy. Tanec a závěrečné Pas de deux tlumočily vřele, zvukově hutně předepsanou instrumentaci. Celá suita odráží složitý Prokofjevův rukopis, který podle jeho doznání zahrnoval prvky neoklasicismu, moderny, sarkasmu, motoričnosti i lyričnosti.
O okolnostech nově objeveného Prokofjeva mi sdělil dirigent Michael Pratt: „Před dvěma lety jsme v Princetonu provedli jevištní premiéru Puškinova Borise Godunova se scénickou hudbou Sergeje Prokofjeva. Roku 1938 byla u autora objednána moskevským divadelním ředitelem, který byl později uvězněn a popraven, takže dílo nebylo nikdy provedeno. Ještě hodláme v příštích letech udělat Puškinova Evžena Oněgina na dosud neznámou scénickou hudbu Sergeje Prokofjeva. A pak je tu i řada filmů s hudbou skladatele, které byly psány v jeho sovětských letech a předtím nebyly nikdy slyšeny.“
Po přestávce koncertu zazněly další klenoty ze světové hudební dílny. Dramaturgicky byla tato část večera tak trochu vizitkou cestovatelů. Nikolaj Rimskij-Korsakov – námořní důstojník – na své cestě kolem světa musel zavítat i do Španělska, aby napsal brilantní Španělské Capriccio a George Gershwin ve třiceti letech navštívil Paříž, aby své dojmy popsal v díle Američan v Paříži . Korsakov, člen Mocné hrstky ( The Five), učitel Stravinského, mezi ostatními samouky důkladně vzdělaný v harmonii a orchestraci, psal Španělské Capriccio roku 1887 před proslulou Šeherezádou. Volná variační fantazie dělí jeho dojmy a vzpomínky do pěti částí, v nichž zahušťuje jednodušší fakturu jemně tvarovanou barevnou harmonií, energickými vstupy houslí nebo gejzírem vířivých rytmů. Alborado doprovázené kastaněty střídají houpavé Variace s podmanivými lesními rohy; instrumentační nápady dále překvapí užitými houslemi s harfou, glissandy, flétnovým či klarinetovým sólem. Cikánská píseň začínající vířením bubnů a fanfárami pracuje s kytarovými pizzicaty v houslích a závěr partitury překvapí kumulací dalších nástrojových barev. Studentský orchestr Capriccio odvedl na úrovni svých nejlepších možností a vyvolal ovace.
Závěrečný Gershwin a jeho Američan v Paříži je opět strhující populár. Je to dialog jazzových rytmů konfrontovaný se zvukovou vizí hluku velkoměsta (včetně automobilových klaksonů). Obraz návštěvníka a jeho nového prostředí je hudebně ilustrován sledem nápadů, spontánně vyrůstajících jeden z druhého. (Netřeba líčit, že v Čechách, stále ještě hladových po takovémto repertoáru, bylo přijetí velmi srdečné.) Orchestr vyjádřil taneční, humorné i sentimentální nálady a presentoval muzikalitu dechových a bicích nástrojů. Jeho výkon byl zdařilý, měl mladistvou jiskru a obstál by i v porovnání s více profesionálně erudovanými tělesy.
Michael Pratt o autorovi díla říká: „Podle mého názoru byl Gershwin nejvíce talentovaný z uznávaných skladatelů, jako byli Barber, Copland nebo Bernstein. Gershwin bohužel zemřel příliš brzo, příliš mladý, kdyby žil déle, pokračoval by a jistě napsal ještě mnoho mimořádné hudby. Takových skladatelů, jako je on, máme jen málo; osobně považuji speciálně jeho písně za úžasné.“
S Michaelem Prattem jsme se rozloučili tématem, tak aktuálním v lednu 2009, hovorem o Baracku Obamovi. „Pracoval jsem na jeho kampani, současnost mě naplňuje velkými nadějemi. Právě nyní potřebuje Amerika silného vůdce a jsme šťastni, že budeme mít prezidenta s intelektuální vizí a srdcem.“
