V úterý 3. 3. se v pražském Experimentálním prostoru NoD uskutečnilo již čtvrté představení cyklu Krása dneška, který je součástí koncertů PKF – Prague Philharmonia. Tématem tentokrát bylo Francouzské dada, takže se večer nesl v duchu hudebního dadaismu, a to skrze skladby a uměleckou činnost francouzského avantgardního skladatele Erika Satieho. Večerem publikum provázel Petr Kofroň a hostem večera se stal básník Eugen Brikcius.
Již při příchodu diváků, mnohem dříve, než bych předpokládal, PKF odehrála svoje první dvě skladby, které byly napsány v duchu Musiques d´ameublement. Je to koncept ambientní hudby, v češtině by tento výraz znamenal „hudba jako nábytek“. Tyto skladby měly být vnímány, měly doprovázet obecenstvo od vstupu do sálu až po jejich sedadlo, ale neměly upoutávat pozornost jako objekt. Opravdu tyto skladbičky zněly kabaretně a neformálně. Jedná se jednoduše o krátké hudební úseky, jež se neustále opakují, často skrze použití základních mimotonálních dominant. Tento hudební směr minimalismu vedl Satieho dokonce ke zkomponování skladbičky Vexations – klikatá melodie, která má být dle jeho instrukcí (neví se, zda nejde o metaforické vyjádření) 840x opakována a při své premiéře trvala přes 19 hodin.
Dadaisticky na obecenstvo zapůsobil i básník Eugen Brikcius. Je to mimo jiné autor 16 literárních sbírek, mezi které patří i Eugeniální verše (2000) či kniha Tělo se stalo slovem (2013), která obsahuje jeho kompletní prozaické i básnické dílo. Brikcius je znám svým specifickým básnickým uvažováním, které produkuje často nonsensové či přinejmenším neobvyklé verše. Všímá si detailů daného jazyka (píše i latinské, anglické a německé básně) a mistrně jich využívá. Také je považován za otce českého happeningu, což se projevilo i při našem představení. Zafilozofoval si nad svými knihami, odrecitoval několik básní a způsobil nám všem nejednou úsměv na rtech.
Vlastně jsem byl celým průběhem představení až udiven. Uvádím zde spíše představení než koncert, protože hudba byla programem jen částečně. Bylo to spíše určité ponoření do Satieho světa, který dlouho nebyl plně pochopen. Snad by se tomuto večeru mohlo říci i kabaret. Tak bychom se přiblížili prostředí, kde hudba Erika Satieho vznikala. Zazněly také dvě miniaturní skladbičky pro housle a klavír, Choses vues à droite et à gauche (sans lunettes) z roku 1914 a Embarquement pour Cythère pro housle a klavír (1917). Tyto dvě skladby znamenaly určité ztišení po první, literární části večera. Konečně přichází opět kabaretní hudba „na odchodnou“. Lidé spolu hovoří, skladba Un Salon ve stylu nábytkové hudby již není ani nemá být předmětem zájmu a pozornosti. Většina diváků ale sedí, neboť na tuto funkci hudby, obzvlášť na koncertě, není zvyklá. Teprve po několika minutách se publikum začíná zvedat a odcházet.
„Dadaismus je bomba hozená na umění,“ prohlásil ke konci Petr Kofroň. Sami dadaisté tvrdili, že dadaismus není umělecký směr, ale jeho opak. Toto představení ale velkým uměním bylo. Existují věci, které se tváří jako malé legrácky, jsou ale oproti našemu prvnímu dojmu perfektně propracovány a rozhodně mají umělecký charakter. Mezi ně patří i naše Francouzské dada. Hráči PKF pojali dadaistické myšlení za své a společně s Kofroněm a Brikciem nás vtáhli do světa Erika Satieho, přímo do DADA.
(DA-vid Matěna)
