Tento text není nezaujatou recenzí. Otevřeně přiznávám, že nejsem odbornicí na pěveckou techniku, zato jsem už léta uhranutá Zimní cestou Franze Schuberta. Díky YouTube i dostupným nahrávkám jsem doslova zhltla, co bylo dostupné – počínaje panem Božským (myslím tím Dietricha Fischera-Dieskaua, kterého v mých uších už asi nikdo z trůnu nesesadí) přes Petera Schreiera, Petera Pearse, Jonase Kaufmanna, Marka Padmora, Thomase Hampsona, Romana Janála, Adama Plachetku, Jana Martiníka až po tu pro mě nejvíc vzrušující interpretaci – Iana Bostridge. Na YouTube je nepřeberně Bostridgeových nahrávek Schuberta – můžete si je poslechnout s klavíristy Juliem Drakem, Leifem Ovem Andsnesem, Thomasem Adèsem, pozoruhodný, vyzrále čistý je záznam z festivalu komorní hry v Utrechtu z roku 2016, kde Bostridge vystoupil s klavíristkou Saskií Giorgini. A to nemluvím o jeho posedlosti tímto Schubertovým písňovým cyklem. Nejen kniha, která má tuto obsesi v podtitulu, ale i přednášky a dokumenty dokládají, jak je Bostridge tímto Schubertovým cyklem fascinován.
Protože se v nedělní podvečer 23. února blížilo naplnění jednoho z mých hudebních snů – být svědkem živé Bostridgeovy interpretace Zimní cesty, cítila jsem lehkou nervozitu. Nebudu zklamaná? Přece jen je pěvci sedmapadesát, jak bude znít jeho hlas ve Dvořákově síni? A co čekat od jeho klavírního partnera Vadyma Cholodenka, s kterým ten večer vystupoval poprvé? Zbytečné obavy! Už první takty klavíru byly příslibem, že všechna niternost, hloubka, osamělost, bolest, napětí Schubertových písní se v interpretaci obou umělců objeví, a to nezapomenutelným způsobem.
V úvodní Gute Nacht (Dobrou noc) si Bostridge pohrává s dynamikou, okouzlí svými osobitými pianissimy a teplou barvou hlasu. Die Wetterfahne (Korouhvička) obdařil výrazovou šíří, znělostí hlasu a frázemi, které hraničily s dokonalostí. Bostridgeova schopnost hlasové modulace, rychlých dynamických přechodů, ztvárnění oblých melodických linek i ostře rytmizovaných úseků se při živém vystoupení projevila v plné kráse. Hluboký rejstřík v Gefrorne Tränen (Zmrzlé slzy) zvýrazní silou hlasu, ale forte nepřehání. K písním, na které se posluchač těší, jistě patří Der Lindenbaum (Lípa). Mnohokrát slyšená z nahrávek je naživo onen splněný sen. Lyrika podpořená pěveckou technikou – oblostí, pohyblivostí hlasu – a zejména propojením s klavíristou učinila z téhle snad nejpopulárnější písně cyklu cosi nového, jakoby slyšeného poprvé, přestože důvěrně známého.
V každé písni člověk zaslechl něco překvapujícího, co dosud neobjevil. Ian Bostridge i Vadym Cholodenko byli pozornými průvodci, měli promyšlenou každou notu, každou pauzu. Frázováním a rytmizací mě zaujala píseň Auf dem Flusse (Na řece) s hlasově vypjatým závěrem, v Bludičce (Irrlicht) zas náročné intonační a dynamické skoky. Možná v tomto okamžiku si posluchač řekl, že suverénnost výšek trochu postrádá lehkost. To je však více než bohatě vyváženo skvělou technikou a propracovaností každé fráze. Nemluvě o zřetelné až básnické výslovnosti. Právě v téhle písni, a zejména ve Snu o jaru (Frühlingstraum), vystoupily do popředí kvality klavíristy, narozeného v Ukrajině, dnes žijícího v Lucembursku, vítěze Van Cliburnovy soutěže, světovými orchestry žádaného sólistu. V interpretaci Schuberta byl Cholodenko rovnocenným partnerem, který dokáže v určitém okamžiku zdůraznit potřebný detail, ale jinak pozorně naslouchá, vede i nechá se vést, závěrečné takty písní znějí v jeho podání jako pokračování zpěvu. Jeho jemnost, citlivost, empatie se krásně propojovaly s Bostridgeovým perfekcionismem.
Jaképak by to bylo referování o písňovém cyklu, kdybych nezmínila (své subjektivní) vrcholy. Vedle zmíněné Auf dem Flusse se mi hluboce vtiskly Im Dorfe (Ve vsi) svým výrazovým a dynamickým souzněním s obsahem básně. Ich bin zu Ende mit allen Träumen… (Konec je snění, navždy se ho vzdávám) zazpíval Bostridge tak ztišeně až úpěnlivě, že se v tu chvíli ve Dvořákově síni vznášela všechna osamělost světa. Přiznávám, že pár slz mi ukáplo při mých oblíbených – Der Wegweiser (Rozcestník) a Das Wirthaus (Hostinec). Byla to interpretační koncentrace vroucnosti, ztišenosti, existenciální samoty. Člověk má v těchto chvílích pocit, že nic hlubšího už nemůže zažít. I může. Poslední písní je přece Leiermann (Kolovrátkář), který spojí všechny posluchače v jednom prožitku, umocněném dlouhým tichem.
