Sto let od založení Československa je přirozeně tématem, které nezůstává nepovšimnuto ani v uměleckých kruzích. Brno Contemporary Orchestra si toto výročí připomíná zajímavým zaměřením svých koncertů. Orchestr v premiérách uvádí díla českých a slovenských autorů (koncert From Czechoslovakia), ale také zahraničních skladatelů, kteří své skladby tomuto tělesu věnovali (For Czechoslovakia). Ve středu 31. ledna se pod taktovkou Pavla Šnajdra konala první z výše jmenovaných událostí. V Besedním domě zazněly skladby Petra Bakly, Luboše Mrkvičky a Mariána Lejavy. Jako sólista vystoupil výjimečný slovenský houslista Milan Paľa.
V programní brožurce byla hned na začátku napsána velmi podnětná myšlenka, skrze kterou jsem pak vnímala celý koncert. Autor textu Viktor Pantůček zde píše, jak se z posluchačů v koncertních síních stávají „turisté“. Když jsem se nad tím zamyslela, je tomu často skutečně tak. Krásné prostory, dámské róby, sekt – to všechno často vede k tomu, že se z koncertu stane spíše společenská událost, forma „povyražení“, a z interpretované hudby se stává jen jakýsi bonus. Jako cíl koncertu bylo proto vytyčeno představit program nikoli pro turisty, ale, jak píšu již v nadpisu, pro ty, co chtějí poslouchat.
První uvedenou skladbou bylo Elswhere pro 13 nástrojů Petra Bakly. Název můžeme přeložit jako „někde“, ale i jako „někam“, a jak napsal sám skladatel, právě tato dvouznačnost mu vyhovuje. To se pak odráží i v kompozici. Na jedné straně posluchač nabývá dojmu, že se shodou okolností dostal do nějaké situace, na druhé straně se však místy zdá jako by přece jen šlo o určitý proces, kterým se nás skladatel pokouší někam zavést. Bakla v díle neužívá velkých kontrastních gest. Jde spíš o postupné a zpočátku velmi nepatrné obměňování materiálu. Hráči zde působí jako jeden organizmus – pohyb v jednom nástroji nebo sekci působí jako impuls pro ty další. Skladba byla pro mě fascinujícím, byť vlastně neuchopitelným, zážitkem.
Luboš Mrkvička napsal pro Brno Contemporary Orchestra část C, svého cyklu For Large Ensemble. Často se dočteme, že se Mrkvička inspiruje například druhou vídeňskou školou, nebo poválečnou avantgardou. Z hlediska estetiky a výrazovosti můžeme tyto vlivy pozorovat i v uvedené kompozici. Mrkvička užívá velmi expresivních prostředků, které na mě někdy již působily trochu samoúčelně. Na rozdíl od Baklovy kompozice mají zde hráči v podstatě vždy svou linii, respektive motiv – výrazným je například stupnicový motiv trombónu. Skladba tak sice působí chaoticky, ve skutečnosti však jde spíš o přísně organizovanou konstrukci.
Zlatým hřebem večera byla skladba Vertigo slovenského skladatele Mariána Lejavy. Jde o koncert pro housle a orchestr, ve kterém skladatel kromě jiného staví na interpretačním umění Milana Paľy. Houslista patří ve svém oboru ke špičce a lze ho považovat za nejlepšího slovenského houslistu na poli soudobé hudby. Koneckonců, i s Lejavou už spolupracoval víckrát. Třívětý koncert opravdu nezůstává svému jménu (vertigo=závrať) nic dlužen. První část, Prelude začíná úplně zticha, k figurativnímu partu sólisty se postupně přidávají jednotlivé nástroje. Dochází tak ke zvýšení hlasitosti, vedle zvuku se však rozvíjí i jakási prostorovost kompozice, která posluchače okamžitě pohlcuje. Druhá část, Fugue, ve smyslu útěku, skutečně připomíná šílenou honičku. Třetí částí je Ayre, zpočátku o něco statičtější, pořád však s citelným vnitřním neklidem. Ten vyplouvá na povrch v ohromné gradaci, jejíž vrchol je zároveň závěrem díla. Náhlé kontrasty střídané s precizním stupňováním napětí, neuvěřitelně exponovaný part sólisty a celkově někdy až naturalistické vyznění díla ve mně místy skutečně způsobovaly pocity podobné závrati. Zásluhu na tom měl i perfektně hrající orchestr a samozřejmě Milan Paľa. Se svou vášní a virtuozitou naprosto suverénně interpretoval part, který má většinu času z hlediska technické exponovanosti charakter kadence. Navíc je jedním z těch interpretů, kteří hudbu nehrají, ale žijí.
Koncert byl velmi inspirativním, strhujícím zážitkem. Zazněla hudba, která mluví sama za sebe a doopravdy k tomu nepotřebuje ony turistické kulisy. Je jenom škoda, že soudobá hudba často pořád nezaplní celý sál.
