Druhou operní premiérou probíhající sezóny Vídeňské státní opery byla v sobotu 8. 12. světová premiéra díla Die Weiden (Vrby), za kterou stojí skladatel Johannes Maria Staud a libretista Durs Grünbein. Dílo se odehrává přímo v naší době, je napsáno na objednávku operního domu a je již třetí operou tohoto autorského tandemu. O charakteru a námětu Die Weiden přitom rozhodla zejména politická situace v Evropě: v reakci na utečeneckou krizi vykreslují autoři skrze příběh mladého mileneckého páru problematiku nacionalismu a demagogie v dnešní společnosti.
Rakouský skladatel Johannes Maria Staud (1974) patří k nejvýraznějším představitelům své generace, Die Weiden je již jeho třetí operou: objednávka od Wiener Staatsoper přišla krátce po úspěšném uvedení opery Die Antilope v roce 2014. Die Weiden je jeho nejrozsáhlejším operním počinem, odehrává se v šesti obrazech, prologu a čtyřech pasážích. Svůj název si vypůjčuje z knižního hororu The Willows Algernona Blackwooda, publikovaného v roce 1907. U názvu však analogie s knihou nekončí: děj se rovněž váže k řece, stejná je i ústřední narativní linie: dva lidé splavující mohutný tok na kánoi. Byť se může zdát, že prostředí Velké řeky je abstraktní a děje v opeře jsou až surrealistickou fikcí, pravdou je, že autoři odkazují na reálná historická a geografická fakta. Velká řeka je v podstatě Dunaj. Zeměpisně se děj vztahuje k rakousko-slovensko-maďarskému pohraničí (zůstává na rakouské straně, kolem Hainburgu), k přírodě dunajských luhů.
Hlavní dvojicí jsou Lea a Peter. Jedná se o čerstvě zamilovaný pár: ona filosofka, která žije na „západě“, ve městě; on umělec, který pochází z venkovního prostředí okolo Velké řeky. Společně se chystají na plavbu do Petrova rodného kraje. Rodiče Lei však s touto cestou nesouhlasí: má se jednat o krajinu jejích předků, kterých tam stihnul neblahý osud, o místo, kde se na vše cizí pohlíží jako na nepřátelské a kde se lidé podle legendy mění na xenofobní kapří kreatury. Navzdory varování se však dvojice na cestu vydává. Počáteční okouzlení páru brzy opadává, zejména v případě Lei, která se seznamuje s obyvateli v domovině svého partnera a prožívá zcela zdrcující situace. Ocitá se na svatbě Petrových přátel, povrchních Edgara a Kitty, s nimiž se Peter v alkoholovém opojení dostává do sexuální interakce, poznává zpátečnického, šovinistického skladatele Krachmeyera, poslední kapkou je pak Petrova bizarní, maloměšťácká rodina bez reálných morálních zásad. Je zcela zřejmé, že Lea do tohoto prostředí absolutně nezapadá, že ji rodina nepřijme a také to, že Peter se od názorů a zvyklostí svého domova nikdy neoprostil. V závěru opery se Petr (již téměř v podobě kapra) utopí, Lea se v závěrečné árii ztotožňuje s přírodou, zejména se všude přítomnými vrbami. Spatřuje duchy svých předků, kteří u Velké řeky trpěli: tím se dostává ke svým kořenům a skrze tuto katarzi jako jediná z představitelů představuje naději na lepší budoucnost.
Vnitřní plynutí děje bych charakterizovala jako ovládané dvěma „silami“. Jednou je síla přírody: vše se odehrává na řece – a je to právě ona, která pochovává tři z protagonistů. Jde přitom o až biblickou katastrofu: během závěreční bouře a povodně umírají ty postavy, které představovaly zpátečnickou, povrchní a předpojatou povahu lidí. Naživu ostává pouze Lea, jediná hrdinka, jež vyznává jiné hodnoty. Druhou silou je pak síla samotného lidského myšlení. Populismus, nacionalismus a šovinismus, nekritické, omezené myšlení, slepá ochota bránit „své“ bez snahy pochopit pohled jiných. To je druhá rovina katastrofálnosti tohoto díla.
Hudebně je Die Weiden takřka postmoderní mozaikou, místy absurdní, ironizující, místy se zcela zdrcujícím, přímočarým vyzněním. Skladatel užívá hudebních citátů (Wagner), nerozpakuje se tonálních míst, kombinuje styly, druhy, je zde relativně velké množství mluveného slova a byť je opera překomponovaná, nacházíme v ní několik zřetelně oddělených čísel. Jsou to zejména muzikálové, až populární písně: v prologu kabaretní Legende von den Karpfenmenschen (Legenda o kapřích lidech) či dvojice písní ve „svatebním“ obrazu. Společným jmenovatelem těchto čísel je přitom fakt, že protagonisté je zpívají i v rámci děje. U Legendy Lea své rodiče k zpěvu přímo vyzve, písně na svatbě jsou zas řešeny jako karaoke. Opera je psaná pro orchestr s výrazně rozšířenou sekcí bicích nástrojů, která obsahuje například čínský operní gong nebo množství nástrojů původem náležících k hudbě Jižní a Střední Ameriky: několik různě znějících škrabek guiro, dále maracas nebo cabasa. Těžiště však přesto zůstává ve smyčcích a dechách, rovněž spíš dokreslující je živá elektronika. Skrze ni skladatel často řeší zvukomalebné efekty a zároveň hudebně vyjadřuje transformace v kapry. Ve Staudově hudbě fungují i vzdálené náznaky leitmotivů, nebo spíš reminiscence: v pasážích, kde se zobrazuje řeka, slýcháme motiv smyčců a vysokých dechů, spojený s metalofony, ze začátku snad trochu připomínající Pärta. Celkově není kompozice nijak zvlášť experimentální či šokující. Občas je spíše popisná, což je však – tak jako až směšné kapří hlavy – ve velké míře součást charakteru celého díla.
Režisérka Andrea Moses se společně se scénografem Janem Pappelbaumem a kostymérkou Kathrin Plath pravděpodobně soustředila zejména na vytvoření určité původní podoby opery a nepokoušela se o za každou cenu originální realizaci. Některé scény byly vyloženě klasické, svatební scéna působila jako jakýkoliv bál v inscenacích oper z 19. století. Kostýmově si inscenace vystačila s vesměs realistickými oděvy, jež reflektovaly charakter nebo status postav. Z hlediska kostýmů jsou však přirozeně těžištěm kapří hlavy, symboly zlomyslné xenofobie, inspirované fotomontáží Le dernier cri Aurela Bauha. Na první pohled působí až naivně, jako z béčkového fantasy. Možná však právě v tomto až absurdním prvoplánovém řešení spočívá mrazivost této kreace. To, jak tyto hlavy dostává Petrova rodina po nevkusně hojné večeři na podnosech jako dezert a následně si je nasazuje, je podle mě brilantní režijní řešení. Zvláště umocněno je pak tím, že v závěru služební tímto způsobem donese hlavu i Petrovi. Mimochodem, v podstatě není jasné, jestli je opravdu děj tak surreálný a mýtus o kapřích lidech se stal skutečností, nebo se jedná o pouhou do důsledku dotaženou metaforu. Scéna byla řešena funkčním otáčivým jevištěm, které zejména v úsecích, kdy se Kitty a Edgar potápí, naznačují hloubku řeky. Součástí byly i projekce, jež zobrazovaly fotografie nebo videa řeky či města: ty už byly na můj vkus zbytečné, vzhledem k různorodosti díla však únosné. Důležité bylo pak i osvětlení (Bernd Purkrabek), které náladu částí mnohdy podtrhovalo.
Ozdobou premiéry byl výkon orchestru Vídeňské státní opery. Precizní interpretace pod taktovkou Ingo Metzmachera umožnila divákům dobré pochopení hudebních struktur, zpěvákům byl orchestr nápomocný a ani části, ve kterých vystupoval osobitě, nebyly v žádném případě na úrovni pouhých meziher, kdy se čeká na další zpěvácky vstup. Myslím, že správně uchopili všechny rychlé kontrasty, účinně zněli jak opravdu drásavá, opulentní místa, tak i úseky s minimalizovanou orchestrací. Vynikající byl i sbor Wiener Staatsoper pod vedením Thomase Langa. Zejména v závěrečném a capella výstupu, kdy se slovy „Proč lidé zapomínají rychleji než řeka?“ reprezentoval mrtvé vězně, šel z jejich zpěvu mráz po zádech. Kvarteto protagonistů tvořili Rachel Frenkel jako Lea (mezzosoprán), Tomasz Konieczny jako Peter (basbaryton/baryton), Thomas Ebenstein v roli Edgara (tenor) a Andrea Carroll jako Kitty (soprán).
Hned zkraje je nutno zmínit, že bych si v Die Weiden celkově představovala víc prostoru pro úvodní vykreslení charakteru postav. Pochopitelné je to u Petra: ten totiž jako jediný prochází opravdu určitým vývojem, na začátku netušíme (a možná ani on ne), jaký vliv na něj má mentalita jeho krajanů. Tomasz Konieczny se zpočátku jevil trochu nevýrazně, své dispozice pak ale ukázal v druhé části díla, kdy se uchyluje k agresivnějším projevům a celkově se na povrch dostává jeho hluboko zakořeněná zášť. V ten moment byl umělec opravdu přesvědčivý a zvlášť působivě zněl ve středních a hlubokých polohách. Ve vztahu k Lei, Rachel Frenkel byl nejdřív až úlisně žádostivý, později již mezi nimi (samozřejmě v souladu s libretem) nebyla žádná chemie. Lea je ze všech postav zdá se nejzdrženlivější, díky svému intelektu a schopnosti nezávisle přemýšlet. Hlasově byla Frenkel na roli disponovaná přiměřeně, občas zněla oproti orchestru trochu poddimenzovaně, jejím skutečným mistrovským momentem ale byla závěrečná árie – zpěvácky i herecky přesvědčivá ve zvolání k přírodě vytvořila elektrizující vyústění představení.
Za nejpozoruhodnější zpěvácký výkon považuji bez pochyb kreace Andrei Carroll. Part malicherné Kitty se ostatně jevil jako nejnáročnější ze čtveřice představitelů. Suverénní koloraturní postupy, jistota ve všech polohách, výrazný, štíhlejší hlas: tím vším svou Kitty vyzdvihovala na opravdu vysokou úroveň. Slušela jí také herecky, a i v interakcích se svým ženichem Edgarem byla původkyní zajímavých momentů. Dokonce bych řekla, že mě z hlediska vzájemného působení právě tento pár zaujal víc. Velmi dramatickou byla scéna, kdy dvojice během velké bouře omotaná vrbami umírá – jak je naznačeno i v programu, nejedná se o smrt romantických hrdinů, nýbrž dvou citově vyprahlých osob. Thomas Ebenstein jako Edgar působil jako chladný, materiálně založený obchodník. Svou roli, jež čítá například řadu přechodů do falzetu, zvládnul bez problémů, v dobré kvalitě, i když možná nedisponuje výjimečně zajímavou barvou hlasu. Z pěveckých rolí okouzlili dvojičky, sestry Petra, Fritzi a Frantzi (Katrina Galka, Jeni Houser). Své nesmírně exponované, koloraturní role ve skutečně vysoké tessituře zvládli, mimochodem, u svého debutu v Staatsoper, opravdu výborně. Soubor hlavních postav doplňují dvě činoherní role: Udo Samel vytvořil slizkého, vpravdě až iritujícího Krachmeyera, reportérkou, která informovala o tragických událostech na řece, byla energická Sylvie Rohrer.
Opera Die Weiden je zdařilým počinem a znepokojivým, pořád ale nerezignovaným svědectvím o situaci v dnešní Evropě. I když je diverzita myšlení v opeře trochu idealizovaně redukována na smýšlení obyvatel města a venkovanů, pořád mnohé skutečnosti podává až překvapivě výstižně. Operu lze chápat jako určitou výstrahu: i ve světle dějové návaznosti na holokaust, hrůznosti, která vznikla z podobných myšlenek a ideologií, jaké jsou v Die Weiden odsouzeny. Dnes se tyto události snad zdají nenávratně pryč, jako něco, co by se dnes již nemohlo zopakovat. Na to však libreto reaguje slovy Leina otce: „… nepředstavitelné – v naší době. Ale copak nebylo všechno jednou nepředstavitelné?“.
