CURYCH
Předpokládat, že tendence aktualizovat operní libreto za každou cenu se vyhnula právě Smetanově Prodané nevěstě , by asi bylo bláhové, tím spíše, že láska a peníze na první pohled jsou pojmy nadčasové a lidské vztahy se kolem těchto kategorií polarizují od nepaměti, a tak na nějakém tom století nezáleží. Zápletka Sabinova libreta je jistě divadelně nosná, ať už je zasazena do prostředí české vesnice v polovině 19. století, nebo do dnešní doby. V curyšské inscenaci režiséra Matthiase Hartmanna to docela funguje, až na to, že samozřejmě sociální a historické souvislosti se ukazují, co se týče pravdivosti, daleko více problematické, než by se na první pohled zdálo. Tak především dnes by se žádná emancipovaná nevěsta neřídila nějakým letitým závazkem svého otce, že si má vzít za manžela syna jeho věřitele, aniž by do toho mohla mluvit, právně by rovněž neobstála smlouva o „prodeji“ nevěsty, třebaže Jeníkovi už u Sabiny zřejmě jde spíš o to srovnat vztahy s otcem Míchou, než o to získat 300 zlatých, do jiných souvislostí by se dnes dostal i Vaškův „záskok“ v roli medvěda za opilého Frantu, rozhodně by to nebyla ostuda, ale spíše by si získal sympatie za kuráž a ochotu pomoci v krizové situaci. Zvlášť pochybné je prezentovat Kecala ve 2. dějství jako majitele kavárny, ten by měl jistě jiné starosti, než dělat vesnického dohazovače. Nejhůře ovšem dopadla aktualizace sborových scén, kde se projevila zkreslená představa o alkoholismu českého národa: na jedné straně jsou vesničané příliš vkusně a příliš „draze“ oblečeni, na druhé straně muži i ženy už při úvodním sboru a pak znovu při polce třímají v ruce lahvové pivo a notně si zavdávají pijíce přímo z láhví. Totéž pak vrcholí pochopitelně při pijáckém sboru.
Nevhodná a nenápaditá byla scéna výtvarníka Volkera Hintermeiera zaplňující prostor jeviště umělohmotnými židlemi zahradních restaurací a velkým projekčním plátnem, kde se neustále promítaly nějaké folkloristické výjevy s Prodanou nevěstou vůbec nesouvisející. Nepatřičné jsou z hlediska prostředí i kostýmy (Su Bühler ), zejména ženské: Mařenka v dlouhých šatech bez rukávů připomínajících batistové kombiné a matky v „šikézních“ kostýmech s nápadnými elegantními klobouky, Kecal i otcové pak spíše jako nějací úředníci z ministerstva. Samotné aranžmá není občas bez vtipu, základní situace příběhu, včetně výstupu komediantů, jsou traktovány s komediální nadsázkou, roztomile a výstižně, ale ve svém celku zůstala curyšská Prodaná nevěsta „zaprodaná“ vnějškové aktualizaci, která zcela narušuje a rozleptává nezdolný životní optimismus i určitou idyličnost Smetanovy hudby.
Hudební nastudování Petera Schneidera mělo ambice odpovídající spíše wagnerovské robustnosti, místy bylo příliš zatěžkané dramatickými akcenty na úkor kantilény, ztrácelo veseloherní esprit a onu přesvědčivou atmosféru sváteční pohody a radostnosti. Osudová závažnost ohrožující citové vztahy, bolest a žal nad domněle zmařenou láskou tu nabývaly vrchu a tyto výrazové polohy se dostávaly i do výstupů Vaška s Mařenkou či všech scén s Kecalem, který tu byl příliš démonizován, dostávaje spíše rysy macchiavellistického uzurpátora než upovídaného vesnického mluvky. Pěvecké obsazení odpovídalo samozřejmě záměru interpretů: dramatickou závažnost podání podtrhovala i dynamika hlasového projevu. Alfred Muff (Kecal) oslňoval voluminózností tónů v celém rozsahu, Martina Serafin jako Mařenka zpívala s plným nasazením, charakterizujíc part spíše dramatickou naléhavostí a výrazovými kontrasty než lyrickou opalizací. Nejblíže smetanovskému pojetí byl Piotr Beczala jako Jeník, který upoutával podmanivými frázemi a vnitřní pravdivostí projevu i přirozeností hereckých akcí, ve kterých dovedl střídat lyrickou exaltaci se sžíravou ironií a až provokující vyzývavostí. Sympaticky působil i Winklerův Vašek a s nezvyklou nápaditostí se zhostily svých rolí Margaret Chalker (Ludmila) a Eva Liebau (Esmeralda). S češtinou se všichni zbývající vyrovnali na odpovídající úrovni.
