„Co mi přinesla omezení spojená s koronavirem?“ Pro dvě stovky posluchačů má odpověď na tuto otázku od včerejška novou položku: nevšední zážitek z koncertu Hany Blažíkové v rámci Letních slavností staré hudby, nazvaného „Květina milosti“. Jako všechny kulturní akce tohoto léta musel festival zásadním způsobem překopat dlouho plánovanou dramaturgii, termíny i výběr zahraničních umělců. Posluchači koncertu 30. července 2020 v pražském kostele sv. Martina ve zdi však ze všech těch změn čerpali pouze výhody.
Narychlo povolaná sopranistka Hana Blažíková, mimořádná osobnost na mezinárodní scéně staré hudby, přednesla vysoce originální program, sestavený z ukázek ze tří významných hudebních sbírek středověkého Španělska: Cantigas de Santa Maria, Llibre Vermell de Montserrat a Kodex Las Huelgas. Sama si napsala slovo k programu, zpívala v galicijsko-portugalské řeči a doprovázela se přitom na románskou harfu. Program pro náročné? Ano, v nejlepším slova smyslu. Tou první náročnou je zpěvačka sama. Interpretační oblast, sobě blízkou a posluchačům spíše vzdálenou, představila se svou pověstnou muzikalitou, kreativitou a pečlivostí.
Zkrácený čas na přípravu tohoto večera se projevil snad jedině v tom, že nebylo možné texty přeložit. Alespoň názvy písní a jejich stručný obsah však v češtině uvedeny byly, a tak pro představu popisovaného děje vybírám resumé písně Non pod´ome pela Virgen/Muž nevydrží od Panny tolik bolesti: „Panna Maria nechtěla, aby do jejího kostela vstoupil mladík, který nakopl svou matku. Když zjistil, že nemůže vstoupit, usekl si nohu. Panna Maria jej poté uzdravila.“
Většinu textů spojovala právě chvála Panny Marie a popis zázraků, které učinila. Co se hudební stránky týče, jednalo se v případě nejstarší sbírky Cantigas de Santa Maria (2. polovina 13. století) o zapsané jednohlasy, u kterých lze doprovodný hlas dotvořit, doimprovizovat, a kde navíc není vždy daná a jasná ani rytmika, ani konkrétní modus. Toto všechno bylo tedy v rukách interpretky a Hana Blažíková zde nezapřela ani své původně instrumentální školení, ani svá pozdější studia muzikologie. Bylo strhující sledovat, s jakými detaily si pohrála při přípravě harfového hlasu, ve stylizaci předeher, ritornelů, a s jakou rytmickou přesností jej interpretovala (instrumentální verze Non orphanum te deseram/Las Huelgas), aby se vzápětí ponořila do měkkého vokálního výrazu (Imperayritz de la ciudad joyosa/Llibre Vermell de Montserrat). S pozdnějšími sbírkami Llibre Vermell de Montserrat a Kodex Las Huelgas přišly i vypsané dvojhlasy a ještě složitější ozdoby, ovšem zazpívané jakoby letmo a niterně. V tomto hudebním světě zúročila interpretka své zkušenosti s gregoriánským chorálem a dalším repertoárem (například CD s ukolébavkami Pavla Jurkoviče), kde rovněž vědomě odložila svou virtuózní pozdně barokní techniku.
V neokázalém interiéru románsko-gotického kostela, na strohém novodobém pódiu, na klíně bosé zpěvačky byla nakonec jediným viditelně zdobným prvkem její románská harfa od německého stavitele Reinera M. Thurau, inspirovaná kamenným reliéfem jistého barcelonského chrámu a ozdobená třemi zvířecími hlavičkami.
Koncert lze shrnout slovy: komorní a přesto intenzivní, soustředěný, pohroužený dovnitř na obou stranách, nevšední, dech beroucí (nejen kvůli opět povinným rouškám pro publikum), ale plně slovně vyjádřit jej nelze. To, co je důležité, je očím neviditelné, ale někdy uším slyšitelné.
