Opera TiAmo (v překladu „miluji tě“) vznikla jako reakce na silnou vlnu ženské tematiky, která zaplavila média, sociální sítě i diskusní blogy v posledním desetiletí. Toto téma zabírá široké spektrum pohledů, které se pokouší vykreslit ženu jako proměnlivou osobnost a poukázat na správnost její diametrální odlišnosti od muže. TiAmo se zaměřuje na proměny ženských rolí a využívá k tomu principy číslované opery.
Trojice autorů Ivo Medek, Sára Medková a Vít Zouhar po společné multimediální kompozici Tastes (2016) uvažovali o dalším týmovém díle, které by vytvořili pro ansámbl ISHA trio. Všichni tři skladatelé s tímto triem dlouhodobě spolupracují a pianistka Sára Medková je jeho zakládající členkou. Nejprve vznikl projekt MarISHA v režii slavného slovinského režiséra a scénografa Rocca, na který volně navázala opera TiAmo. Právě volba souboru ISHA Trio byla jedním z počátečních impulzů vzniku tohoto díla. Samotný název „isha“ v překladu z hebrejštiny znamená „žena“; TiAmo je opera o ženách pro ženy – interpretky.
Pro premiéru byl původně zvolen hudební festival SALT New Music Festival v kanadské Victorii v srpnu 2020, na který mělo navázat kalifornské turné a provedení na festivalech v Evropě. Celosvětová pandemie ale vše posunula a několikrát odložila, až se nakonec letos v říjnu podařilo uskutečnit předpremiéru na MusicOlomouc a v listopadu premiéra na festivalu Audio Art v Krakově. Provedení v USA je předběžně naplánováno na příští rok.
Česká premiéra zazněla v sobotu 11. prosince 2021 v Divadle na Orlí v Brně. Toto město a Janáčkova akademie múzických umění spojuje všechny tvůrce a interprety opery TiAmo, Iva Medka, Sáru Medkovou, Víta Zouhara a také členky ISHA Tria Lucii Rozsnyó, Hanu Hánu i režiséra a scénografa Rocca. Všichni byli a někteří stále jsou s JAMU pevně propojeni. Ivo Medek jako profesor skladby, bývalý rektor JAMU a současný prorektor, Sára Medková coby sólová pianistka, skladatelka, absolventka a doktorandka, Lucie Rozsnyó a Hana Hána, obě absolventky JAMU. A Vít Zouhar i Rocc jsou rovněž absolventi JAMU a dodnes s touto uměleckou vysokou školou spolupracují. A s Brnem jsou spojeni také svými předchozími operami. Národní divadlo v Brně devět sezon reprízovalo jejich úspěšnou operu La Dafne a znovuotevření brněnské Reduty inaugurovali operou Noci Dnem. Minimalistické smyčky, příznačné pro obě opery, jsou charakteristické také pro TiAmo. A další důležitá rovina, uhrančivá expresivita TiAmo, odkazuje k operám Iva Medka, na nichž spolupracoval s režisérem Roccem, k Alice in Bed a MrTVÁ.
Samotní autoři ve svém díle také účinkovali. Sára Medková, coby jedna z žen interpretek přímo na jevišti a v multiplikovaných projekcích, Ivo Medek a Vít Zouhar stranou od centrální části jeviště. Vít Zouhar svým hlasem dotvářel vokální části opery a v reálném čase procesoval samply ISHA tria, vrstvil je s přírodními a industriálními zvuky, a zasmyčkovával je na hranici imerzivního prožitku. Ivo Medek hrál na bicí nástroje a „ready mades“, v tomto případě husí krky, dětské hračky a další objekty. Centrum jeviště pak patřilo po hudební i scénické stránce energizujícímu ansámblu ISHA trio, jehož členkami jsou společně se Sárou Medkovou (klavír) Lucie Rozsnyó (soprán) a Hana Hána (příčná flétna). Kromě strhujícího sólového i ansámblového vokálního, instrumentálního a hereckého projevu, který zahrnoval i hru uvnitř klavíru, všechny aktérky také předvedly skvělý hlasový a pěvecký výkon barevně semknutého a výrazově široce rozkročeného vokálního tria.
Členky ISHA tria v průběhu večera prostřídaly různé ženské role, jejichž charakter byl zvýrazňován, zesilován a interpolován mnoha hudebními, scénickými a vizuálními prvky. Změny byly zdůrazněny proměnami kostýmů přímo na jevišti. Interpretky měnily své šaty a účesy přímo na scéně, čímž zdůrazňovaly mnohočetnost svých vlastních životních rolí. Změny souběžně probíhaly také v hudebních a inscenačních protikladech. Režisér Rocc společně s video umělcem Lukášem Medkem a Sárou Jedličkovou využili maximálně kontrastních prvků pro podtržení plasticity všech rolí, při zachování jednoty díla. Hudební prostředky oscilovaly mezi expresivní experimentální hudbou, tradičními ukolébavkami, rytmickými minimalistickými paterny, vokální polyfonií a ohlasy lidové hudby.
Režijně byla redukovaná scéna koncipována jako obrazy v obrazech – v prvním plánu dominovaly tři ženy (jako Tři Grácie), které doplňovaly a multiplikovaly dvě vizuální projekce, jedna přes celou zadní stěnu jeviště a druhá na obrazovce umístěné stranou. Tyto různé projekce v průběhu díla zdůraznily svou odlišnost v charakteru, kdy na velkém plátně vizualizace pouze dokreslovala charakter, několikrát promítala s fázovými posuny přímo scénu, zatímco obrazovka ve videích odhalovala místy až krutou realitu představovaného ženského stereotypu. Například stylizované svatební scéně dominovaly na jevišti bílé svatební šaty a herecky znázorněné přípravy nevěsty, zatímco na plátně padala bílá zrnka rýže a na obrazovce probíhala hra počítačové arkády. Diváci podobným způsobem mohli nahlédnout i do dalších ženských rolí, jako byla třeba modelka s veškerým snažením podléhající typizovaným normám společnosti, žena podléhající vlastním biologickým hodinám a šišlající na nepřítomné dítě v kočárku, žena jako sexuální objekt – ztvárněná zpomalenou projekcí koláže z antických a středověkých obrazů a soch, nebo matka kolíbající a uspávající své dítě. Celek opery TiAmo vytváří oblouk, v němž divačky vstupují na každodenní jeviště, aby před divákem odehrály své role, a nakonec se opět sami staly divačkami těchto věčných her.
TiAmo tak nastavuje divákům zrcadlo vlastních a po generace kopírovaných stereotypů, ze kterých se při pohledu na ně můžeme poučit, postavit se jim a čelit tak jejich mechanickému přenášení na generace budoucí.
