Tři skladatelé, tři premiéry a tři naplno využité dimenze. Takový byl koncert s výstižným titulem „Prostor v prostoru“, který se uskutečnil 30. září v Anežském klášteře. Jak už napovídá název, autoři uváděných skladeb se rozhodli zkoumat fenomén prostorové kompozice, přičemž stěžejním prvkem byla také elektronika a, i z hlediska technologie, reproduktorový systém Acousmonium HAMU. Skladatelé Slavomír Hořínka, Michal Rataj a Jan Trojan uvedli posluchače do různých nevšedních poslechových situací. Partnery jim přitom byli sólisté Roman Zabelov (bajan), Tomáš Jamník (violoncello), Jiří Hodina (zpěv) a Jan Jirucha (pozoun). Koncert byl součástí stejnojmenného projektu, jenž probíhá na pražské HAMU.
Prostor Anežského kláštera byl pro krátkodobě vzniklý hudební (časo)prostor skvělým hostitelem, jak vizuálně, tak i akusticky. Publikum sedělo v podstatě uprostřed celého systému, v kruhu kolem interpretů, zároveň bylo obklopeno reproduktory. Zvukové objetí tak mohlo být dokonalé, fyzicky pocítěné.
Na začátku večera zněly prostorem Murmurings Slavomíra Hořínky. Autor přemýšlí o různosti významů slova „murmuring“ (ševelení, zurčení, mumlání atd.), o tom, jakým způsobem může vyjadřovat uvolnění, nebo také neklid. Jako ve všech skladbách večera, i zde se protnul aspekt elektronický a akustický: na bajan hrál Roman Zabelov, fixed media (tedy dopředu nahrané zvukové objekty) vedl skladatel. Dva zvukové světy existovaly v symbióze, part bajanu připravený podklad doplňoval, v první polovině se z něj postupně vynořoval. Slavomír Hořínka píše o dvou rozdílných, rozporných polovinách skladby, v čemž navazuje i na různou významovost slova „murmuring“. Ať tak, či onak, probouzely Murmurings transcendentní, velmi povznášející dojem.
Jako druhou jsme slyšeli skladbu Cellacusmata Michala Rataje pro violoncello (Tomáš Jamník) a live electronics (Michal Rataj). Na rozdíl od předešlé kompozice se v Cellacusmata zdálo, jako by se dva zvukové světy vzájemně provokovaly, reagovaly na sebe, byly v určité tenzi. Nakonec, o napětí a propojení sólisty a reproduktorového systému píše i Rataj v komentáři ke skladbě. Kompozice se dotýkala posluchače velmi sugestivně, stejně jako samotný part violoncella, který je navzdory složitosti skladby založen na velmi rozpoznatelných, v podstatě motivických, útvarech. Rataj dění ve vlnách graduje a utlumuje, skladba končí v působivě rytmické, mizející „kodě“.
Večer uzavřely Nepatrné zázraky Jana Trojana. Nejkomplexněji vyznívající dílo bylo opravdu ohromujícím zážitkem. Autor velmi poutavě využil zpěvu (založeného na postupech gregoriánského chorálu, v podání Jiřího Hodiny) a zvukové performance pozounisty Jana Jiruchy. Interpreti svým pohybem ještě umocňovali prostorovost zážitku. Zatímco zpěvák stál spíše vevnitř kruhu a jeho linie byla v průběhu skladby jakýmsi centrem, nejmíň proměnlivou rovinou, pozounista se pohyboval kolem publika a zejména v rozích lodě kostela. Trojan komentuje, že chtěl skladbou poukázat na méně výrazné momenty života, které však podobu žití ovlivňují ve stejné míře, jako události velké. Snad i proto jsme mezi konkrétními zvuky mohli rozeznat například dětské hlasy nebo smích.
Závěrečná performance pak ještě umocnila zvláštní, naléhavé vyznění, které Trojanova skladba zanechala. Snad i ve světle aktuálního dění byl prostor, který skladatelé v „Anežce“ vytvořili, po celý čas naplněn něčím výjimečným.
