V úterý 12. června se uskutečnil poslední koncert šestnácté koncertní řady Konvergence, kterou organizuje stejnojmenný pražský spolek skladatelů. Na rozdíl od všech předešlých koncertních večerů byl však program pod názvem prostor…interakce uveden místo Kostela svatého Vavřince v experimentálním prostoru NoD – a nutno říct, že tento prostor, ozvláštněn výtvarnými, skelnými instalacemi Moniky Nagl-E, události slušel. Publikum mělo možnost slyšet skladby tří členů spolku Konvergence: Tomáše Pálky, Michaely Pálka Plachké a Ondřeje Štochla. Vedle jejich děl pak zazněly kompozice Geralda Resche, Axele Seidelmanna a Jörga Widmanna. Jako sólisté se představili sopranistka Irena Troupová a klarinetista Jiří Mráz. Ensemble Konvergence spolu svými hosty vystoupil ve složení Yanina Alachnovič (flétna), Matěj Vlk, Irena Štochlová (housle), Ondřej Štochl (viola), Sebastian Tóth (violoncello), Ondřej Melecký (kontrabas), Egli Prifti (klavír) a Jan Tuláček (kytara).
Jak napovídá i titul koncertu, důležitý faktor sehrával právě prostor. Zejména tomu tak bylo ve dvou vyloženě prostorových kompozicích: premiérované „Quando svane la luce…“ – 4 Tempelgesänge rakouského autora Axela Seidelmanna a skladbě Šeptet Ondřeje Štochla. Slovo interakce pak odkazovalo jednak na myšlenkové zaměření některých skladeb, v nichž se autoři zaměřovali na vztahy mezilidské, nebo, jak tomu bylo v případě díla Stínování Michaely Pálka Plachké a Tomáše Pálky, na vztahy k víře. Rovněž však toto slůvko koresponduje s tím, jaké inspirační zdroje si skladatelé pro své skladby vybrali. Kompozice Tomáše Pálky MetaFolkPhoses ukázala, jak na sebe můžou působit folklor a soudobé prostředky, v Seidlmannově kompozici se potkaly postupy etnické hudby se současnou evropskou hudební praxí, v díle Geralda Resche Střepina zas šlo o zajímavý střet slova a hudby.
Jako první odezněla skladba Tomáše Pálky MetaFolkPhoses. Pálka v kompozici čerpá z folkloru dvojím způsobem. Na jedné straně pracuje s jeho obecnou zvukovostí: ať už jde o určitou zemitost, reprezentovanou zejména ve smyčcích, nebo o imitaci zvuku cimbálové muziky, kterého dosahuje například pomocí brnkání na struny violy. Na straně druhé však cituje i konkrétní lidovou melodii, jenž zaznívá v klarinetu. Přímé spojení folkloru a soudobé hudby mě na některých místech až nutilo k úsměvu. Je možná trochu škoda, že v interpretaci příležitost k folklorní živelnosti občas nebyla celkem využita. Následující dílo Geralda Resche Střepina pro zpěv a klarinet bylo napsáno na slova básně Waltraud Seidlhofer. Více než významovostí textu se však autor inspiroval jeho grafickým uspořádáním, kdy jsou slova nebo fráze různě rozděleny přes stránku a nevytvářejí tak ucelené věty. Sám skladatel říká, že ho fascinovalo spojení „graficky přísné formy a volného čtení.“ Podobného efektu pak chtěl docílit i v kompozici: přes báseň umístil mřížku, kterou vytvořil základní strukturu, úseky, fráze, rytmus. V rámci provedení skladby byl fascinující zejména výkon Ireny Troupové, která přesnou dikcí, frázováním a skvělým zvládnutím zpívaných i hovořených, nebo zkrátka do jisté míry zvukomalebných pasáží dílo opravdu ozdobila.
V čtyřvěté skladbě „Quando svane la luce…“ – 4 Tempelgesänge (v překladu „Když svítí světlo…“ – 4 chrámové zpěvy) vychází Seidelmann, jak jsem již naznačila, z hudby mimoevropských kultur (Indie, arabský okruh, Čína), rovněž však i ze středověkých kompozičních postupů (hocqetus, heterofonie). Názvy čtyř vět Mantra, Yanqi, Enigma, Taqsim přitom vždy naznačují, na který inspirační zdroj budou navazovat. Například slovo taqsim označuje improvizační arabský hudební útvar, a melodické postupy v této větě hudbu oné kultury skutečně připomínají. Při poslechu této, z větší části expresivní, skladby jsem se však občas neubránila pocitu, že jde až příliš o hru na vnější efekt. Ovšem včerejší interpretace na tom svůj podíl neměla: naopak byla velmi přesvědčivá a na většině míst se dostavil i kýžený účinek z rozmístění hráčů do prostoru. Strhujícím zážitkem pak bylo provedení skladby německého autora Jörga Widmanna Fantasie. Virtuózní lahůdka pro sólový klarinet je jakousi mozaikou, v níž jsou vedle sebe zcela nemilosrdně stavěny různé hudební styly, druhy a nálady. Jiří Mráz podal tuto technicky nesmírně náročnou kompozici s lehkostí a suverenitou tak, jako by vyprávěl poutavý, byť trochu absurdní příběh.
Kompozice Stínování vznikala jako společný opus manželů Pálkových. Jejím ideovým těžištěm je různé pojetí víry, přesvědčení nebo pravdy, kterou každý z nás nachází jinde. Pojítkem celé skladby je jakýsi ústřední motiv (ve zpěváckém partu se slovem stínovaní), v melodii relativně prostý, stále však zajímavý. Tento „leitmotiv“ však nebyl dostatečně nosný na to, aby mohl udržet souvislost v celé kompozici, ve které toho, alespoň na mě, bylo až trochu moc: buben, šeptání, zpěv, výrazné kontrasty mezi úseky. Nejvíce mě snad tedy opět zaujal výkon Ireny Troupové – i když v této skladbě vlastně nebyla tak docela v pozici sólistky.
Závěr patřil skladbě Ondřeje Štochla Šeptet – jde, jak píše autor, o „prostorově pojatý septet, v němž se to nejpodstatnější říká šeptem.“ Ve své podstatě jde o zamyšlení nad tím, jak v dnešní komunikaci převládají prázdné, ač možná zdvořilé fráze, a skutečné dojmy a pocity ostávají zamlčeny – nebo maximálně zašeptány. Jak to ve skladbách Ondřeje Štochla bývá, hluboká mimohudební idea se i zde velmi přirozeně a originálně přetavuje v hudební výsledek. A ačkoli elementární teze díla nás všechny tvrdě usvědčuje z neupřímnosti a zbabělosti v projevování vlastních emocí, hudba nás svou křehkostí a citlivostí přesvědčuje o tom, že ještě pořád je šance dělat to jinak. Pro mě jednoznačně vrchol večera.
