Úvod patřil Mozartově hudbě. Trio Es dur KV 498 „Kegelstatt“ bylo zahráno kultivovaně, decentně a dominantní klarinet zněl proti mužné viole medově. Ještě více mě okouzlily Pohádky op. 132 Roberta Schumanna. Jednak zde nástroje už měly rovnoprávné postavení, jednak party umožnily více volnosti. Dialog klarinetu a violy s klavírem coby komentátorem i fundamentem byl vzorový a lepší podání jsem ještě neslyšel. Doslova hudební pohádka!
Symbolickým kontrapunktem k Schumannovi bylo trio Györgyho Kartága Pocta Robertu Schumannovi op. 15d. Drobné kusy byl sofistikovaně protkány expresivitou, emocemi, meditací a mnoha synergiemi. Výrazný podíl na snovém vyznění měl pianista. Pro takovouto hudbu byl prostor kostela velmi vhodný.
Vrcholem večera byl bezpochyby cyklus Maxe Brucha Osm kusů op. 83. Jedinečná byla tónová kvalita tří nástrojů (klavír Bösendorfer, obrovská viola typově připomínala nástroje Gaspara da Salo), frázování, agogika… Klarinet a viola zde byly zcela rovnocenné a ve výrazu nejsvobodnější. Jen občas mohl bratr svou sestru v tónovém rozletu a opojnosti více následovat. Souhra však byla dokonalá! V přídavku pak Sharon Kam ukázala, jak skvěle cítí a hraje tradiční jazz.
