Grigorij Sokolov, který vystoupil 12. listopadu 2022 v Rudolfinu na závěrečném koncertě desátého ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, se u nás těší mimořádné oblibě. Svědčí o tom nejen skutečnost, že jeho festivalový recitál byl zcela vyprodaný řadu týdnů dopředu, ale i to, že – jako jediný klavírista – hrál na Festivalu Firkušného už potřetí. Poprvé ho festivalové publikum mohlo slyšet na třetím ročníku v roce 2015, podruhé na šestém ročníku v roce 2018 – a jeho recitály byly pokaždé prvořadou kulturní událostí. Nejinak tomu bylo i letos.
Umělec si přivezl velmi zajímavý program. Celou první polovinu vyplnily kompozice anglického barokního skladatele Henryho Purcella. Purcell je autorem poměrně velkého množství klavírních, resp. cembalových skladeb: napsal osm tří- a čtyřvětých suit a téměř čtyři desítky dalších, povětšinou drobnějších děl. Přestože se jedná o skladby melodické a posluchačsky vděčné, na koncertních pódiích se s nimi prakticky nesetkáme. Ale řada Purcellových kousků je technicky natolik přístupná, že je můžeme často slyšet na žákovských vystoupeních v hudebních školách,
Z osmi Purcellových suit jsou tři v mollových tóninách, ostatní v tóninách durových. Je pozoruhodné, že si Sokolov pro svůj recitál vybral výhradně mollové suity – č. 2 g moll (Z 645), č. 4 a moll (Z 663) a č. 7 d moll (Z 668) – a naprosto se vyhnul suitám durovým. Ony tři mollové suity pak klavírista orámoval a proložil šesti dalšími Purcellovými skladbami. Od úvodní kompozice Ground in Gamut G dur (Z 645) až po poslední skladbu purcellovského bloku, Chaconnu g moll (ZT 680), si posluchači mohli naplno vychutnávat neuvěřitelné barevné proměny Sokolovova bezkonkurenčně měkkého, zpěvného a oblého klavírního tónu. Na rozdíl od cembalistů, kteří v barokní hudbě užívají hojně rubat, Sokolov s rubaty šetřil. Jeho rytmus byl pevný a zřetelný, a pokud už pianista užil rubata, pak vždy tak decentně, že je posluchač v podstatě ani nezaregistroval. Úžasná byla klavíristova ornamentika: barokní ozdoby byly lehké jak vánek a zářivě mihotavé jako let motýlů. Zpěvný a průzračný tok Purcellovy hudby v podání Sokolovově byl tak idylický, poklidný a tak krásný, že mi bylo upřímně líto, když skončil.
Po přestávce zazněly nejprve Variace a fuga Es dur op. 35 Ludwiga van Beethovena. Beethoven v této skladbě použil téma, které se později objevilo v jeho III. symfonii, zvané „Eroica“, a proto se těmto variacím často zkráceně říká Variace „Eroica“. Je to jedno z nejvtipnějších klavírních děl skladatelových. Jedná se vlastně o dvě propojené řady variací – první tři variace zkomponoval Beethoven na basovou linku tématu, teprve po nich se objeví v plné kráse melodie hlavního tématu, které skladatel patnáctkrát varíruje. Beethoven zpracoval variace s ohromnou fantazií, přičemž některé variace jsou tak vtipné, že se při poslechu neubráníme úsměvu. Každá jednotlivá variace má jinou náladu – a Sokolov dokázal náladové proměny vystihnout skutečně mistrně. Skoro se mi až zdálo, jako by se pod jeho prsty stala každá variace příběhem sama o sobě. Už v samotném basovém tématu na počátku skladby jako by se skrývalo cosi tajemného a záhadného. Tři následující variace tohoto basového tématu (dvoj-, tří- a čtyřhlasá) pak překvapily tím, že zněly jako rozezpívané lidské hlasy. I poté, co se objevilo roztančené hlavní téma a po něm řada patnácti variací, bylo stále co obdivovat: jako dech lehký chromatický běh na konci II. variace, pianissimovou vzdušnost stupnic a lomených akordů ve IV. variaci, poetickou schumannovskou variaci VIII či mozartovsky hravou variaci XI. Mimořádně sympatický byl pak klavíristův nadhled ve vtipem nabitých variacích III, VII, IX, X, XIII. Závěrečná fuga byla vylehčená, naprosto průzračná, skvěle a přehledně vystavěná, a v brilantně provedené náročné trylkové pasáži před koncem jsem bezděky zatajil dech. Je zajímavé, že po celou skladbu, při všech proměnlivých náladách jednotlivých variací, zůstával klavíristův obličej bez pohnutí. Ať Sokolov hraje smutně, dojemně nebo vesele, v jeho obličeji se nikdy žádné emoce neobrážejí.
Závěrečným číslem Sokolovova recitálu byla Brahmsova pozdní Tři intermezza op. 117. Skladatel o nich prý řekl: „Jsou to tři ukolébavky mých bolestí“. Sokolov hrál tuto melancholickou a velice intimní hudbu s hlubokým pochopením, sametově měkkým tónem a s velkými rubaty, jimiž jako by chtěl dopovědět to, co skladatel naznačil mezi notovými osnovami. Byl to nesmírně sugestivní, téměř až mystický závěr celého recitálu a obecenstvo potřebovalo delší čas, aby v sobě nechalo Brahmsovu hudbu doznít. Potlesk se však během krátké doby proměnil v dlouhotrvající standing ovation a Sokolov velkoryse zahrál ještě šest(!) přídavků: čísla 9 a 10 z Rachmaninovových Preludií op. 23, tři skladby Chopinovy – Mazurky op. 68/2, op. 30/2 a Preludium c moll ze skladatelova opusu 28, a na závěr Silotiho transkripci Bachova Preludia e moll BWV 855a.
Jako vždy, i tento večer Sokolov potvrdil, že patří ke světové pianistické extratřídě.
