Barbara Frittoli , první dáma sopránového oboru dnešní Itálie, přijela poprvé do Prahy kupodivu až ve svých jednačtyřiceti letech. Za doprovodu Českého národního symfonického orchestru a dirigenta Heiko Mathiase Förstera zpívala 11. 11. na koncertu v pražském Obecním domě hudbu Mozarta, Verdiho a Leoncavalla. Po matném výkonu orchestru a dirigenta v předehře k Beethovenově opeře Fidelio přišel naštěstí postupný vzestup, který vyvrcholil v árii Tu che le vanita z Verdiho Dona Carlose . Sametový hlas v zenitu se nacházející pěvkyně hladil ucho i v Mozartovi (koncertní árie Ah, lo previdi , Misero! O sogno! , Cosi fan tutte ), i když pár vysokých tónů ve forte bylo poněkud zneklidňujících.
O den později zpívala ve Španělském sále Pražského hradu Magdalena Kožená , první dáma současného českého vokálního umění, a svůj recitál věnovala první dámě Hradu, Lívii Klausové. Představila na něm podstatnou část své nové desky „Když mne stará matka“ (viz recenze v HARMONII 11/2008). Na programu byly písně Schulhoffa, Ebena, Nováka, Janáčka, Martinů a Dvořáka. Zpěv paní Kožené hladil po srdci. Je neuvěřitelné, jak dokáže pracovat s významy slov, a již poněkolikáté se musím sklonit před jejím totálním propojením zpěvu a textu. Vrcholem večera byl pro mě podivuhodný cyklus šestadvacetiletého Vítězslava Nováka Pohádka srdce op. 8 , který věnoval své „rozmilé přítelkyni“ Josefě Javůrkové, provdané Podhájské. Stylové byly i její tři písňové folklorní přídavky – Bartók, Dvořák a Janáček. Její stálý recitálový partner, klavírista Malcolm Martineau , hrál fantasticky.
