Třináctý ročník festivalu soudobé světové hudby Hudební fórum Hradec Králové byl zahájen 24. října prvním ze čtyř koncertů s orchestrálními skladbami, jež zazní v Čechách vesměs poprvé. Jde o díla, která byla uvedena na nejprestižnějších koncertních pódiích těmi nejlepšími orchestry v Evropě i Americe.
Úvodní koncert byl již tradičně v režii Filharmonie Hradec Králové. Jestliže se dramaturg festivalu Marek Hrubecký nechal slyšet, že nesází ani tak na věhlas interpretů, jako na kvalitu prováděných kompozic, má zajisté pravdu. Domácí filharmonie sice nefiguruje v žebříčku nejlepších světových orchestrů, ale to jí nijak neupírá na nesporných kvalitách hlavně v interpretaci hudby 20. a 21. století. Zvláště, když se taktovky ujme zahraniční dirigent, bytostně spjatý s aktuálním repertoárem. Náplní koncertu byla hudba spjatá s hispánskou kulturou a oním dirigentem byl José Miguel Rodilla. Dramaturgii se navíc podařilo tímto ochutit koncert o v současné době třaskavou společensko-politickou příchuť; Rodilla je sice uváděn jako španělský dirigent, ale je rodákem z Valencie, čili z Katalánska. Večerem se jako červená nit vinula hispánská duše, srdce a emoce. Byl uvozen dvěma kompozicemi španělského skladatele Christóbala Halfftera (1930). Ten se ve své tvorbě snažil spojit španělský kolorit s avantgardními technikami komponování. Jako první zazněla skladba Tiento del primer tono y batalla imperial (Tiento v prvním modu a císařská bitva) z roku 1986. Je inspirována dvěma varhanními díly z období renesance (Antonio de Cabezón) a baroka (Juan Bautista Cabanilles). Výraz „tiento“ znamená španělskou obdobu „fantazie“ a jako forma varhanního cvičení vznikla v polovině 15. století. Skladba je to vpravdě vděčná, posluchačsky srozumitelná a díky nasazení orchestru šťavnatá, plná vzrušujících kontrastů mezi historickým a novým zvukem. Všechny sekce hrály jako o život a vyzdvihovat tu či onu v tomto případě nemá smysl.
Druhou Halffterovou skladbou bylo fandango pro orchestr Preludio para Madrid (1991/2002), zkomponovaná k poctě hlavnímu městu Španělska v roli Evropského hlavního města kultury a odkazující ke katalánskému baroknímu skladateli a cembalistovi Antoniu Solerovi. Však byl jeho nástroj patřičně slyšet a umocňoval svěžest tohoto dílka. Mezi těmito jiskřivými skladbami pak zněla hudba, která byla sycena hlubokými city a emocemi. Zkomponovali ji sice američtí skladatelé, ale její obsah byl navýsost hispánský. Peter Lieberson (1946-2011) zhudebnil v roce 2005 pět sonetů chilského básníka Pabla Nerudy a vznikla tak kompozice Neruda Songs pro mezzosoprán a orchestr. Premiérovala ji skladatelova žena, vynikající pěvkyně Lorraine Hunt-Lieberson, a to pouhý rok před svou předčasnou smrtí (rakovina prsu). Dílo získalo v roce 2008 prestižní Grawemeyerovu cenu. V Hradci Králové se pěveckého partu ujala Edita Adlerová, operní diva, která zde podala úchvatný výkon. Zpívala s vášní i opravdovým citovým ponorem, její projev nebyl ani zbla kašírovaný či nepřirozeně afektovaný, tvořila s kongeniálně hrajícím orchestrem jeden živoucí organismus. Návštěvníci koncertu měli oproti posluchačům přímého přenosu na stanici Český rozhlas-Vltava tu výhodu, a v případě zhudebněné poezie nezanedbatelnou, že mohli český překlad veršů sledovat nad pódiem. Portorikánec Roberto Sierra (1953), jenž mimochodem studoval v Německu u Ligetiho, zkomponoval Symfonii č. 4 v roce 2009 jako důkaz životnosti a funkčnosti latinskoamerických rytmů a emocí ve spojení se západní soudobou hudbou. Filharmonie Hradec Králové tak měla možnost rozbalit naplno veškerý svůj nástrojový arzenál; zvláště se blýskly sekce bicích nástrojů včetně zvonkohry, vibrafonů a nejrůznějších drobných perkusí, a již tradičně plnokrevných žesťů, z nichž třeba lesní rohy a trubky mne doslova zvedaly ze sedadla. Bravo! Je nabíledni, že domácí filharmonie soudobé hudbě rozumí…
Totéž lze vztáhnout také k Janáčkově filharmonii Ostrava, jež se představila na druhém koncertě Hudebního fóra 26. října. Ten byl ve znamení impresí, japonské filozofie a dialogů klavíru s orchestrem. Pod fyzicky až živočišnou, ale přesnou a všeobjímající taktovkou nynějšího šéfdirigenta ostravské filharmonie Heiko Matthiase Förstera zazněla nejdříve kompozice Cirkulating Ocean, kterou v roce 2005 napsal hirošimský rodák Toshio Hosokawa (1955), od roku 1976 ale žijící v Německu, žák Yuna Isanga a Klause Hubera. Cirkulující oceán vystihuje v šesti částech věčný koloběh života. Ale nejen to, nejde jen o programní hudbu, pouhý popis přírodních jevů; vodní cyklus je symbolem cyklu lidského života. Dynamicky i barevně proměnlivé, doslova zpěněné přílivy symfonické hudby se střídají s chuchvalci jednotlivých tónů, tvořenými často smyčcovými smyky či neobvyklými souzvuky především dechových nástrojů. Poté následoval nejznámější japonský skladatel druhé poloviny 20. století Toru Takemitsu (1930-1996) a jeho sice meditativní, ale do značné míry znepokojující kompozice pro dva klavíry a orchestr Quotation of Dream (Say sea, take me) z roku 1991. Citace snu, doplněná veršem z jedné básně Emily Dickinson („řekni, moře, vezmi si mě“), představuje vyprávění v jedné jediné melodii tvořené vlákny motivů a hudebních vizí nesmírné hloubky. Vpravdě kontemplativních klavírních partů, jež nejsou stavěny na odiv, ale bez nichž by nevznikla ona úžasná interaktivní tekutost hudebního proudu, se v tomto prvním českém provedení ujaly klavíristky dvou generací: zkušená Helena Suchárová-Weiser a čerstvá absolventka brněnské JAMU, Japonka Shoko Yamada.
Po přestávce pak přišlo skutečné vyvrcholení. Způsobil to půlhodinový Klavírní koncert č. 2 (2011/12) finského skladatele Magnuse Lindberga (1958). Třívětá kompozice, hraná ale bez přerušení, je navýsost strhující, aniž by docházelo k soubojům sólového nástroje s orchestrem. Ani na okamžik, byť v sebevypjatějších pasážích, není narušen opravdový dialog. Lindberg byl inspirován Ravelovým Klavírním koncertem pro levou ruku, tedy pozdním impresionismem, prosyceným již značně emocemi, ale uslyšíme zde i vliv Rachmaninova a dokonce „najazzlého“ Gershwina. Pracuje s ostrými kontrasty, rozkročen mezi impresionismem a romantismem počátku 20. století a vpravdě stockhausenovsky neklidnou současností a téměř dystopicky pojatou budoucností. V plném symfonickém zvuku, mnohdy bouřlivém, navztekaně naléhavém, se ale neztrácely úchvatné barvy až komorního, tudíž intimního charakteru – třeba v osamocených partech klavíru či jeho souzvucích například s fagotem (ve 2. části) apod. Janáčkova filharmonie Ostrava hrající jako o život a výkon mladého ostravského klavíristy Miroslava Beinhauera učinily z druhého koncertu Hudebního fóra Hradec Králové nevšední zážitek, a nejen umělecký!
