Ještě v první dekádě nového milénia bylo pro české posluchače prakticky nemožné zažít hvězdy operního nebe na vlastní oči, pokud nevyrazili do Vídně, Berlína, Mnichova nebo do jiných věhlasných operních domů v zahraničí. Na sklonku roku 2006 se zrodil projekt Met Live in HD, série pravidelných přímých přenosů odpoledních představení z první globální scény, newyorské Metropolitní opery, a už o rok později byla tato jedinečná možnost vidět to nejlepší naživo, zatím alespoň na plátnech od té doby stále bobtnajícího seznamu tuzemských kin, nabídnuta i českému opernímu publiku.
Mezi mnoha interprety u nás dosud známých z nahrávek nebo z videozáznamů, jejichž umění bylo nyní možné aspoň občas shlédnout v přímém přenosu, se v dubnu 2011 konečně objevila i mezzosopránová kometa jménem Joyce DiDonato, v nezapomenutelné inscenaci Rossiniho Hraběte Oryho v režii Bartletta Shera a pod taktovkou Maurizia Beniniho jako rovnocenná partnerka dvěma hlavním postavám v podání Juana Diega Flóreze a Diany Damrau. O rok později byla Joyce jednou z protagonistek dalšího přenosu z Met – barokního pasticcia The Enchanted Island jehož hudební podobu vytvořil dirigent William Christie.
Výčet všech rolí rodačky z Kansasu a inscenací, v nichž zazářila, odpovídal jejímu vzrůstajícímu věhlasu a kvalitám, které v posledních dvou desetiletích prokazuje po celém světě. Z jejích zkušeností čerpá i nastupující generace, Joyce se i přes nabitý operní a koncertní program věnuje vlastním interpretačním kursům a pro mnohé mladé zpěváky (včetně těch českých) jsou její Master Classes etalonem té nejvyšší kvality. Přesvědčit se o její neuvěřitelné práci s mladými talenty může každý i prostřednictvím videí na YouTube. V roce 2012 Joyce převzala svou první cenu Grammy za album Diva, Divo, počátkem následujícího roku v českých kinech ztvárnila v přenosu z Met titulní roli Donizettiho Marie Stuartovny a na podzim téhož roku se české publikum americké pěvkyně dočkalo i osobně na živém vystoupení.
Drama Queens, její společný projekt s orchestrem Il Complesso Barocco plný virtuózních barokních árií královen a princezen, nadchl vyprodané auditorium pražského Rudolfina, jehož velká část se po koncertu stavěla do dlouhé řady během zpěvaččiny autogramiády. Její návrat do Prahy byl naplánován na červen 2017, k uvedení dalšího barokního představení s názvem In War & Peace: Harmony Through Music ve spolupráci s orchestrem Il Pomo d’oro ale bohužel nakonec nedošlo.
A tak se o pár let hledal termín pro uvedení nového koncertu založeného na albu Songplay, v němž se Joyce rozhodla propojit svět klasiky s jazzem a latinskoamerickými rytmy za doprovodu jazzového comba obohaceného o bandoneon, nástroj připomínající naši heligonku, populární zejména při doprovodu argentinského tanga. Nahrávka alba získala v roce 2020 ocenění Grammy v kategorii Nejlepší klasické sólové vokální album. Jenže i zde do plánů zasáhly vnější okolnosti, tentokrát v podobě covidu. V červnu 2021, v době, kdy pandemie stále ještě nebyla u konce, se Joyce na pódium Rudolfina, do sálu zaplněného posluchači povinně vybavenými ústními rouškami a respirátory, přesto postavila, byť oproti původnímu plánu pouze za doprovodu svého blízkého spolupracovníka, klavíristy Craiga Terryho s repertoárem, jehož středobodem byly Mahlerovy Rückertovy písně. Z alba Songplay se, i díky absenci doprovodných instrumentalistů, tehdy objevily jen některé ukázky.
Až letos se pořadatelům festivalu Lípa Musica podařilo uvést Songplay v plné kráse v české premiéře v libereckém Divadle F. X. Šaldy, vystoupení se stalo součástí koncertního turné sólistky a jazzového ansámblu po šesti různých evropských scénách.
Už v krátkém úvodním prologu před začátkem koncertu poskytl Ondřej Havelka návštěvníkům o protagonistce představení informace obohacené o celou řadu superlativů, takže každý v sále byl ještě před zazněním prvních tónů pečlivě připraven na to, že si z tohoto večera nemůže odnést nic jiného než nezapomenutelný zážitek.
Joyce DiDonato má mimořádný dar komunikace s lidmi, dokáže s diváky od prvního okamžiku navázat přátelský kontakt a navodit velmi uvolněnou atmosféru. Celý večer si sama moderovala, což jistě ocenili všichni přítomní, snad jen s výjimkou těch, kteří nevládnou angličtinou natolik, aby rozuměli všemu, co měla umělkyně právě na mysli.
Po úvodní vtipné narážce na spojení hudebního večera v jazzových rytmech s ozvěnou činelu evokující zvuk posledního písmene hostitelského města Liberec-c-c-c-c dostali diváci krátký vhled do příběhu začínající studentky zpěvu, která sní o tom, že se jednou přiblíží slávě a umění Marie Callas nebo Luciana Pavarottiho. Na první hodině zpěvu dostane zašlý výtisk čtyřiadvaceti italských písní a árií a při prvních pokusech je zvládnout z ní vyjde jen nervózní sípot. Kam až se potom talent díky tvrdé práci a vytrvalosti může rozvinout, dokázala vzápětí Joyce v první písni večera, Giordaniho Caro mio ben za zpočátku umírněného, později ovšem zhuštěnými jazzovými akordy doplněného klavírního doprovodu Craiga Terryho, autora aranží všech čísel projektu Songplay.
V následujícím spojení skladeb Se tu m’ami / Star vicino autorů Parisottiho a Rosy, jejichž životy od sebe dělí více než dvě století, už byl hudební doprovod doplněn o kompletní sestavu jazz bandu složeného kromě klavíru z bicích, kontrabasu, trumpety a bandoneonu, přičemž každý z instrumentalistů hned dostal prostor, aby předvedl něco ze svého špičkového umění v krátkém sólovém výstupu.
Bylo zajímavé sledovat dvojakost ohlasů v publiku, z nichž ti, kteří se nechali v programu nalákat na jazzové rytmy, spustili po každém sólu obligátní potlesk oceňující výkon performera, zatímco diváci dorazivší za Joyce jako hvězdou opery čekali s potleskem, jak jsou zvyklí, až do ukončení skladby. O to větší aplaus na konci následoval.
Poté, kdy v Delfinově instrumentálce Griseta bandoneonista Lautaro Greco ve virtuózním stylu představil barevné možnosti svého nástroje, se Joyce vrátila s Torelliho písní Tu lo sai, v jejím podání mimořádně působivému souboji vytříbené pěvecké techniky s virtuozitou trumpetisty Charlieho Portera.
Ondřej Havelka v prologu ke koncertu upozornil na to, že tištěný program obsahuje pouze jakýsi orientační přehled skladeb, které mohou, ale nemusejí zaznít, a to se potvrdilo v momentu, kdy Joyce nejprve mluvila o lásce dívky z Kansasu k latinskoamerickým rytmům a vzápětí ji proměnila do strhujícího dialogu s bandoneonem v programu vůbec nezmiňovaném Piazzolově tangu Los pájaros perdidos.
Jazzové combo dostalo vzápětí příležitost doprovodit sólistku večera v americké jazzové klasice, Ellingtonově Solitude, kde Joyce mohla naplno ukázat celou paletu technických fines v oboru, v němž ji mnozí měli možnost slyšet poprvé.
Proměnlivost a rozmanitost večera získala nový náboj v prolínání blíže neohlášené zpěvaččiny vokalízy se sólovými vstupy trumpety, po nichž došlo na další splynutí barokní kompozice s jazzovými klavírními aranžemi v Paisiellově Nel cor più non mi sento.
O slovo se poté přihlásil i klavírista a autor většiny aranží Craig Terry. Rád by publiku představil co nejpestřejší podobu americké hudby a v té přece nemůže chybět ragtime! Svou lásku k tomuto žánru vzápětí s neuvěřitelnou lehkostí demonstroval ve svižné Confreyově skladbě Dizzy Fingers.
Po zručné klávesové ekvilibristice Craiga Terryho navázala Joyce DiDonato tvorbou dalšího amerického autora, z pera Genea Scheera tak za decentního klavírního doprovodu zazněla jeho pomalá a procítěná Lean Away, pro mě osobně vrchol celého koncertu, v němž Joyce předvedla mnohé ze svého rozsahu, techniky i vyzrálosti.
Na závěr vystoupení se protagonistka koncertu přihlásila k tomu, v čem ji známe nejlépe, tedy k opeře, a s celým bandem svůj liberecký koncert završila koloraturním ohňostrojem ve Vivaldiho árii Col piacer della mia fede z opery Arsilda, Regina di Ponto.
Vděčné obecenstvo si ještě stačilo vyžádat dva přídavky, nejdříve zazněla francouzská klasika navždy spojená se jménem Edith Piaf, La vie en rose a na úplný závěr ještě muzikálová melodie I love a piano z pera Irvinga Berlina.
To, že se slavné operní hvězdy současnosti vydají do crossoverových vod, není nic neobvyklého. V nedávných letech se u nás představil třeba Simon Keenlyside s programem z hollywoodských muzikálů Blue Skies, Erwin Schrott s latinskoamerickým projektem Rojotango (kde už tehdy posluchače zaujal bandoneon!) nebo zcela nedávno Jonas Kaufmann s koncertem filmových melodií The Sound of Movies.
Takovéto programy mají i svá úskalí. Zpěváci, kteří jsou schopni svým hlasem naplnit operní dům o kapacitě několika tisíc míst, se při crossoverovém koncertu staví před mikrofon a musí sílu svého hlasu ukáznit tak, aby zvukařům nepřivodili horké chvilky. Uměle zesílený hlas vždycky zní v akustice sálu trochu jinak než jeho přirozené podání bez mikrofonu a také posluchači si musí na amplifikovaný zvuk chvíli zvykat. Ve chvílích, kdy Joyce poodstoupila od mikrofonu a nechala svůj hlas zaznít v přirozené podobě, jsem po večeru crossoveru se silným jazzovým akcentem už začal trochu toužit po klasické operní árii.
Zpěvačka v průběhu celého koncertu několikrát mluvila o tom, že ráda porušuje pravidla (breaking rules), což se, jak to tak v životě bývá, může setkat s různým výsledkem. Kéž by všichni nedodržovali pravidla tak, jak to dělá Joyce DiDonato. Její projekt Songplay je porušením skvostným a nelze než litovat, že se u nás z Liberce nedostal i na jiná pódia.
