Pódium Dvořákovy síně Rudolfina patřilo v pátek 17. května Collegiu Vocale Gent za řízení Philippa Herrewegha, věhlasnému tělesu specializujícímu se na interpretaci staré hudby. Pro svůj koncert na festivalu Pražské jaro zvolilo program nazvaný Tirsi & Clori – Madrigaly v Arkádii.
Právě pověstná Arkádie, mýtické rajské místo, bylo tmelícím prvkem všech skladeb italských mistrů přelomu renesance a baroka Salomona Rossiho, Giovanniho Giacoma Gastoldiho, Sigismonda d’India, Lucy Marenzia a především Claudia Monteverdiho. Program byl koncipován jako vokálně instrumentální monolit, možno říci až pomyslná kantáta či příběh, rozdělený do úvodu a čtyř tematických okruhů: Odloučení, Intimita, Smrt a závěrečné Shledání milenců. A ačkoliv se jednalo o hudbu různých autorů, promyšlenost a soudržnost byly více než evidentní. Možná až moc.
Na pražský koncert přijelo šest pěvců: sopranistky Miriam Allan a Barbora Kabátková, altistka Mélodie Ruvio, tenoristé Benedict Hymas a Tore Tom Denys, a basista Jimmy Holliday. Instrumentální doprovod mělo dle programu tvořit sedm hudebníků: houslistky Sophie Gent a Sonoko Asabuki, hráč na cornetto Lambert Colson, violoncellistka Ageet Zweistra a pozounista Bart Vroomen. Loutnistka Laura-Monica Pustilnik byla zcela evidentně nahrazena loutnistou, který zůstal v anonymitě, stejně jako cembalistka Maude Gratton byla zastoupena jiným incognito cembalistou. Je škoda, že tyto změny nebyly ohlášeny. Zamýšlím se také, zda se stále jedná o collegium „vocale“, když je de facto instrumentální složka zastoupena početněji než vokální. Dále došlo k vypuštění v programu uvedené de Wertovy skladby Tirsi morir volea, což mi přišlo trochu líto.
Kdo zná Collegium Vocale Gent, jistě mi dá za pravdu, že se jedná o mimořádné těleso, jehož zvuková kompaktnost a vyváženost strhne pozornost od prvních tónů. Jejich nahrávky Bachových motet považuji za špičkové, pokus o dobovou nahrávku Dvořákova Stabat Mater za nesmírně objevný a mohl bych pokračovat… Z tohoto hlediska byla proto má očekávání, s kterými jsem šel na tento koncert, velmi vysoká. Musím však říct, že mě výsledný výkon mírně zklamal. Úvodní Sinfonia Salomona Rossiho byla velmi příjemným instrumentálním úvodem, v nadcházejícím Gastoldiho Concertu de Pastori se však ukázalo, že vokalisté v dané akustice s instrumentalisty skutečně zápasí a dostáli tak spíše původnímu významu latinského slovesa „certare“, které je jedním z možných původců označení concerto. Nicméně pro posluchače se tento zvukový nepoměr mohl jevit hned v první vokálně-instrumentální skladbě poměrně nešťastným. Ochromená tím pádem byla i srozumitelnost krásného textu.
Po této úvodní části následovalo pět skladeb shrnutých do oddílu Odloučení. Zde už vokalisté vystupovali ve skladbách Rossiho, Marenzia a Monteverdiho pouze za opravdu velmi citlivého doprovodu loutny. Tudíž bylo možné konečně odhalit jejich kvality. Ty vynikly zejména v nesmírně působivém Monteverdiho madrigalu Ah, dolente partita. Není divu, že se ho rozhodl Herreweghe zopakovat ještě jako přídavek.
V podobném duchu se nesly i další části Intimita a Smrt. Ačkoliv se jejich výrazové polohy mírně odlišovaly, hudební pojetí tolik odlišné nebylo. Nesmírně oživující dojem zanechaly dva duety – první z pera Sigismonda d’India Dialogo della Rosa, kterého se bravurně ujali oba tenoristé Benedict Hymas a Tore Tom Denys, i rozsáhlý závěrečný madrigal Claudia Monteverdiho Tirsi e Clori, v jehož závěru se k sopránu a tenoru připojili i další členové vokálního aparátu.
Proměnlivost vokálního obsazení jednotlivých skladeb měla patrně za úkol přinést i proměnlivost hudební. To se dle mého názoru však dařilo tak způli, neboť stylová jednota všech uváděných skladeb pochopitelně výraznější kontrastnost téměř znemožňuje, bez ohledu na to, zda skladbu zpívá šest nebo jen dva pěvci.
Po celou dobu jsem se však nemohl zbavit dojmu, že vokalisté neznějí tak kompaktně, jak jsem u nich zvyklý. Zejména australská sopranistka Miriam Allan, ačkoliv svůj hlas ovládá opravdu bravurně, což prokázala v mnoha zdobných melismatech, poněkud vyčnívala svou ostrostí a mnohem výraznějším vibratem, než využívali ostatní pěvci. Místy jsem měl dokonce pocit, zda nezpívá v neohlášené indispozici. Jinými slovy, ona tolik vyhlášená hlasová jednota se tentokrát úplně nedostavila. Tím nechci v žádném případě říct, že by výkony jednotlivých pěvců byly špatné. K tomu měli opravdu velmi, velmi daleko. Jejich intonace byla naprosto neochvějná, práce s vibratem (až na výjimky) důkladně promyšlená a kontrolovaná. Výrazově rozhodně neošidili jediný tón. Kdo však tento ansámbl zná z dokonalých a „vymazlených“ nahrávek, mohl být trochu zklamán.
Zcela jednoznačně však upoutal pozornost cornettista Lambert Colson, který exceloval ve všech instrumentálních skladbách. Obě houslistky se mohly jevit poněkud skromněji, jejich hra však byla příjemná a ničím nerušila, podobně jako hra dalších instrumentalistů. Obdivoval jsem také perfektní souhru, kterou nijak neusnadňovala skutečnost, že Herreweghe instrumentální čísla nedirigoval.
Jako přinejmenším zvláštní se mi zdálo zařazení v programu neuvedené instrumentální mezihry před závěrečný Monteverdiho madrigal. Chápu, že se možná uskupení rozhodlo program pozměnit na poslední chvíli, ale zdá se mi, že by si publikum – alespoň to zvídavější – přálo vědět, čí skladbu či skladby zrovna poslouchá.
To jsou však spíše drobné kosmetické vady na jinak okouzlujícím a svou hudební profesionalitou oplývajícím večeru. Herreweghův přístup ke staré hudbě je neokázalý, avšak neztrácí nic ze své působivosti. Ba možná naopak. Jistá škrobenost, nabubřelost, či dokonce namyšlenost, jak ji můžeme znát z některých koncertů jiných ansámblů staré hudby, by patrně této hudbě uškodila. Skromný, avšak absolutně zaujatý přístup, který Collegium Vocale Gent publiku předestřelo, stavěl na první místo hudbu samotnou. A tak by tomu rozhodně mělo být!
