Pro sobotu 14. května připravil MHF Pražské jaro v Anežském klášteru quasi meditační šňůrku tří koncertů zaštítěnou sloganem Vize a sny. V programu byla avizována hudba středověku, renesance, baroka a žhavé současnosti. Dočetl jsem se, že půjde o „dialog mezi starým a novým“. Bývalý klášter založený ve 13. století, jehož mocné zdi vzpírající se všem sítím a pamatující mimo jiné charitativní řád klarisek, naplnila světská hudba.
Úběžníkem úvodního více než hodinu trvajícího programu souboru The Breathtaking Collective byla jako vždy dokonale připravená a báječně zpívající Hana Blažíková, jejíž skvělým konduktem byl cinkenista Bruce Dickey. Stará hudba (Palestina, D’India, Castella…) vedla inspirativní dialog s hudbou novou (Wachler, Tsoupaki, Moody).
To se dělo od 16. hodiny. V 19 hodin nastoupilo na klášterní pódium poněkud početnější hudební společenství – ženská schola Tiburtina Ensemble v čele s Barborou Kabátkovou, která se během doby vyprofilovala v silnou uměleckou osobnost, několik výborných instrumentalistů a multižánrový hudebník Michal Nejtek, tentokrát v roli dirigenta a komponisty. Koncert měl totiž pouze jediné číslo – jeho skladbu Trobairitz, vokálně-instrumentální cyklus na texty středověkých okcitánských trubadúrek. Někdo by označil hudbu za nenápadnou, nevýraznou. Dle mého mínění je to skladba mimořádná, silná, možná i zlomová. Pro pana Nejtka zlomová určitě, protože do tak starých a mlhavých inspiračních vod ještě nevstoupil. Po ženské protiváze trubadúrů toho mnoho nezbylo (jak příznačné), nicméně Michal Nejtek hodně studoval, nejspíš i hodně naslouchal nejen paní Kabátkové a vytvořil pozoruhodné dílo, silně imaginativní, které mělo moc budit v mysli nejrůznější nálady, představy, obrazy, možná i iluze a snění, u někoho možná i vize. Tiburtina je excelentní soubor skvěle zpívajících a sezpívaných žen a každé setkání je pro mě vzácným kořením života.
Pro vnímaní současné hudby je zásadní otevřenost posluchače, přijetí výpravy do neznámé doby. Michal Nejtek nabízí tímto zásadním dílem jednu z možností citlivé komunikace mezi tvůrcem, posluchačem a mlhavou dávnověkostí, jež ale může být aktuální. Kdybych měl řešit, co na mě z devítidílného cyklu zapůsobilo při premiéře nejsilněji, pak by to byla Lombarďanka, jež mi nevím proč připomněla svět Jana Nováka, Přemnoho jsem se soužila s téměř jazzovým drivem, nostalgická Na Maria a Zase přišel chladný čas, z něhož by mohl být středověký šlágr. Na konci jsem měl pocit úžasu, úcty a říkal si, jak je možné, že se skladatel dokázal tak teleportovat do světa, který je dávno zapomenut. Vše mělo jen dvě vady: zaprvé zvukově špatně čitelná elektronická recitace, zadruhé neslušné neuvedení jmen členek Tiburtiny v programu, které by si to rozhodně zasloužily.
Téměř přesně v 21 hodin započal anežský koncert společenství Collegium Marianum. Kombinace hudby baroka a 21. století. Další pokus o propojení světů, které je docela v módě. Jsou pokusy podivné až pokleslé a tvůrčí expedice, které jsou nadějné, občas i vítězné. Tento večer skončil pro mě někde v polovině. Dialog s minulostí vedl nejdříve Jan Ryant Dřízal, z jehož Jména růže jsem měl prvoplánový pocit výjimečných nástrojových schopností flétnistky Jany Semerádové a kompozičně tápajícího cembala. Nejsa skladatel, ale jen kritik, určitě bych potřeboval více soustředěnosti, vícerý poslech a analýzu partitury, abych pochopil případnou originalitu hudební struktury. Druhým pohledem současnosti do historie skrze staré nástroje byli Skřítci a přízraky (Elfi e fastasmi) Jiřího Gemrota, příjemná syntéza typické tvůrčí poetiky skladatele a inspirace dávnověkem. Přiznávám, že to bylo pro mě poněkud nudné a jakkoliv jsem byl leckterými opusy skladatele kdysi silně zaujat, tentokrát mě upoutal jen fakt, jak se staré nástroje výborně zhostily novodobého hudebního jazyka a jak mi vojenský pochodový závěr s decentně orientálním přídechem připomněl výsek hudby Zdeňka Lišky z filmu Karla Zemana Baron Prášil.
Životodárnou půdou je pro Collegium Marianum hudba 17. a 18. století. Tentokrát zvolila umělecká vedoucí Jana Semerádová Antonia Vivaldiho a Georga Philippa Telemanna. Nejefektnější byl rozhodně Telemannův Koncert pro flétnu, housle a orchestr e moll TWV 52:e3. Myslím, že jsem tak báječné provedení sólových partů ještě neslyšel. Pro mě to byla pohádková tečka za celým dnem. Jakkoliv už léta s úctou poslouchám výkony houslistky Lenky Torgersen (například vřele doporučuji její excelentní provedení koncertů Františka Jiránka na nahrávkách Supraphonu), tentokrát byl její výklad Vivaldiho Koncertu c moll „Il sospetto“ RV 199 málo výrazný a dokonce výjimečně intonačně jemně podezřelý. Vstupní flétnový Koncert g moll „La notte“ RV 439 měl magickou atmosféru nejen intimním nasvícením, ale hlavně pojetím partu sólové flétny. Paní Semerádová totiž hrála Vivaldiho jinak, než jsem to slyšel nejen od jiných „barokních“ flétnistů, ale i od ní. Jako by se na přibližně deset minut odpoutala od pozemského světa – tónem, frázováním, dynamikou, zdobením… Bylo to velmi zvláštní a doteď mám z toho sporný pocit. Bylo to báječné, ale zároveň provokující a pro mě zneklidňující. (Možná že podobný pocit mohl mít vnímavý posluchač při změně techniky a tónu Jana Kubelíka po 1. světové válce.) Musím se zastat osmi hudebníků a hudebnic Collegia Marianum. Pořadatel měl dost místa, aby odtajnil jejich jména.
Byl to podivuhodný den. Sice dle mého skromného mínění bez vizí, zato hodně snivý a magický. Na závěr čistě osobní pocit. Kompoziční vklad 21. století měl být méně maskulinní. Rozpor mezi převahou žen na pódiu a převahou žijících mužů za partiturami působil v roce 2022 podivně.
