Často mě napadlo, kolik toho měli „putující tovaryši“ Schubert a Mahler společného, ať již například kvůli lásce ke zpívanému slovu, poezii, k lidové tvořivosti, k přírodě, nebo k žánrovým kategoriím písně a symfonie. Koncert Pražské komorní filharmonie 18. února v Rudolfinu byl citlivě sestaven i proveden. Nejdříve to byla Schubertova Sedmá symfonie h moll „Nedokončená“ , kde dirigent Petr Altrichter dostal z orchestru to nejlepší – tónovou hebkost, hodně strukturovanou dynamiku, přesnost. Evidentně mu šlo hlavně o stavbu velkých ploch a v detailech spíše věřil „bělohlávkovskému“ drilu PKF. Rozhodně jsem neměl pocit, že by symfonii dirigent vnímal příliš melancholicky nebo dokonce pesimisticky. Bylo to nejlepší provedení, které jsem v tomto století v Praze slyšel. Nádherně sametové byly smyčce v Mahlerově Adagiettu z 5. symfonie . Zavládl klid, báječná atmosféra a Altrichter jen jemně modeloval barvy…
Dva zásadní, tematicky propojené Mahlerovy písňové cykly provedla tento večer Dagmar Pecková . Nejdříve Písně potulného tovaryše a na závěr výběr z Chlapcova kouzelného rohu . Obě provedení bych označil jako smířlivá. Smutek, hořkost, loučení, smrt nejsou tragédií. Dagmar Pecková dává dokonce písním jakousi nekomplikovanou naději. Pečlivě volí výrazové prostředky pro vyjádření citových pnutí a odstínů slov. Pěvecky bylo provedení až na zcela poslední tón Prasvětla zcela suverénní a místy jako bych se odpoutal z fádnosti pozemského bytí.
