Abonentní koncert České filharmonie A4 (byl jsem přítomen druhé repríze 10. února) patřil mezi zážitky, kdy si říkám, že svět klasické hudby má budoucnost a nárok na život ve světě, který jinak řeší jiná témata a kde je okrajovým jevem.
Filharmonie je jedinou českou institucí, která díky své ekonomické síle, obecné vážnosti a dlouhodobé edukační koncepci může sestavit mládežnický symfonický orchestr. A tak měla vloni premiéru Česká studentská filharmonie, složená z frekventantů její orchestrální akademie a pečlivě vybraných perspektivních hudebníků. Bonusem je pro ně nejen veřejná prezentace v Dvořákově síni Rudolfina, ale hlavně přípravná fáze s dirigentskými „hvězdami“. Nejvíc mě však těší, že to myslí Česká filharmonie dlouhodobě vážně. Verbálním proklamacím věřím kvůli kreditu vedení našeho prvního orchestru, umělecké rady a nadšení Petra Kadlece, který je duší edukačních projektů.
Únorový koncert byl pro Prahu unikátní syntézou mládí a zralosti, jako tmel působil dirigent Giovanni Antonini, jenž se etabloval v hudebním světě založením a vedením souboru Il Giardino Armonico (1985), formativního ansámblu historicko poučené interpretace zvláště barokní hudby v Itálii. Dodnes se občas vracívám k báječným nahrávkám Vivaldiho a svébytnému pohledu na Johanna Sebastiana Bacha z 90. let. Páteří večera byl sice Mozart, kvůli dirigentově „vedlejší profesi“ doplněný o Telemannův flétnový koncert, nicméně vrcholné symfonie Wolfganga Amadea byly jiné světy. Nejdříve přišla na pódium Česká studentská filharmonie a zahrála Mozartovu Symfonii g moll č. 40, K 550, v níž jedinými „déle sloužícími“ hudebníky byli koncertní mistr Stefano Barneschi, známý vedoucí pozicí v Il Giardino Armonico a v Kammerorchester Basel, a Magdaléna Mašlaňová, zástupkyně koncertních mistrů primů ČF. Předpokládám, že první byl pozván kvůli svým zkušenostem se starší hudbou a edukačním schopnostem, druhá coby spojka mezi ním, dirigentem a omladinou. Při pozorném poslechu jsem měl pocit, že oba Italové hudbu vděčně sající muzikanty hodně naučili a nervní dirigent je nakazil svým nadšením. Pravda, ne vše vyšlo asi dle jeho představy, občas kulhala artikulace, kvalita tónu, přílišná snaha bránila přirozené uvolněnosti, nicméně bylo to báječné hraní. Hlavním atributem provedení díla, které je choulostivé hlavně tím, že je notoricky známé, byla radost, která ze všech sálala. Slyšel jsem v Praze mnoho mládežnických orchestrů z různých koutů světa, ale tento byl dosud nejlepší!
Po pauze bylo téměř plné auditorium konfrontováno s uměním hry pana Antoniniho na zobcovou flétnu. Partnerem mu byl komorní výběr České filharmonie (kupodivu opět se stejným houslistou na pozici koncertního mistra). Jak „holisticky“ popsat interpretaci Koncertu C dur, TWV 51:C1 Georga Philippa Telemanna? Byl to Telemann, bylo to baroko, sólový part byl zahrán efektně, přestože je dnes Antonini lepším dirigentem než flétnistou (s nadsázkou – nejlepší dirigent mezi flétnisty), expresivně – vlastně bylo vše, jak má být. Přesto když jsem si tentýž koncert pustil později s týmž interpretem s jeho domovským souborem Il Giardino Armonico (Alpha, 2016) a nahrávku Reinharda Goebela s Dorothee Oberlinger a Ensemble 1700 (Deutsche Harmonia Mundi, 2009), bylo po prvních taktech jasné, že lze hrát tuto hudbu jinak. Telemann skutečně není tím pravým šálkem čaje České filharmonie.
Jak „neholisticky“, leč stručně, popsat můj dojem z interpretace Symfonie C dur č. 41, K 551? Jestliže u České studentské filharmonie Antonini edukačně v podstatě uspěl, u České filharmonie jen částečně. „Jupiter“ je komplikovaná partitura. Dát do souladu řád, vzrušení, neklid, prvky utrpení, dramatu, typické vzdechy není snadné i pro specializované formace. Počtem úsporné České filharmonii ledacos vyznělo velmi přesvědčivě. Zvlášť se mi líbila břitká dramatičnost finále, které dirigent tlačil do vášnivosti, což mi připomnělo ideály Sturm und Drang – svorník výrazné melodiky s docela složitým kontrapunktem, dirigentem zvýrazněný patetismus, mohutné gradace s dalším vrcholem v codě. Klasik praví, že se zde projevuje „duch stvořitel“. Jestliže Antonini Mozarta existenciálně prožíval, orchestr jej sice skvěle odehrál, ale mezi ním a dirigentskou podestou jakoby byla virtuální přepážka známá z covidových koncertů. Česká filharmonie zahrála Mozartovo božské dílo bravurně, ale dirigentův svět následovala jen částečně. A tak spojení Česká filharmonie–Giovanni Antonini nebylo v Mozartovi v ničem lepší než při propojení s Jiřím Bělohlávkem nebo Manfredem Honeckem. Přesto bylo správné, že se orchestr opět setkal s Mozartem, navíc pod vedením poučeného dirigenta. Je to sice otřepaná fráze, ale hudební svět vídeňských klasiků je pro každý symfonický orchestr živou vodou, zvlášť když jsou jeho repertoárové dominanty v dalších dvou stoletích.
