Vrcholem adventní série České filharmonie byla trojice koncertů (16., 17., 18. 12. 2015), jež dramaturgicky a umělecky připravil hlavní hostující dirigent Manfred Honeck, toho času hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru. Byla to pestrá procházka hudební tradicí slavení druhého hlavního svátku křesťanské civilizace. Bouřlivý aplaus si všichni účinkující zasloužili!
Pilíři koncertu, jehož jsem se zúčastnil (16. 12.), byl orchestr a Pražský filharmonický sbor, který opět zpíval v báječné kondici a byl jako vždy perfektně připraven Lukášem Vasilkem. Od prvních tónů úvodního sboru Jauchzet, frohlocket z Bachova Vánočního oratoria bylo zřejmé, že to bude jásavá, angažovaná, ba nadšená oslava Vánoc. Bacha občas slýchávám i ve velkém sborově symfonickém obsazení (i když se to stává vzácností), ale tento výsledek mi přišel zatím nezajímavější a hlavně nejradostnější! Následující Mozartovo Laudate Dominum z Vesperae solennes de confessore přineslo vítanou změnu nálady – něžný doprovod líbezného sopránu Simony Houda-Šaturové od orchestru a sedícího sboru. Bylo to půvabné a technicky příkladné. Výborně vedený hlas „domácí“ sopranistky byl pak ozdobou v Aleluja z Mozartova moteta Exultate, jubilate. Perličkové běhy bylo radostí poslouchat! Příjemné bylo i Schubertovo Ave Maria, i když například od Martiny Jankové by to bylo ještě jemnější, tvárnější a asi i měkčí. Relativně nejslabším (i když všechny české sopranistky by byly rády i za tuto kvalitu) bylo od paní Houda-Šaturové Mascagniho Ave Maria. Občas jemně podintonované a bohužel ne tak andělské jako od pěveckých legend 20. století úrovně například Renaty Tebaldi.
Dalším Schubertem koncertu bylo Et incarnatus est z Mše Es dur, v které dominoval ušlechtilý zpěv sboru. Zde mi ještě hlasy mužských sólistů, překvapivě ostrého tenoristy Petera Bergera a naopak matného barytonisty Paula Armina Edelmanna, nepřipadaly hodné pozornosti. Naštěstí jsem se mýlil a později ukázali své kvality. Berger hlavně v Panis angelicus Césara Francka, přestože má do unikátní kvality hlasu a interpretace například Luciana Pavarottiho hodně daleko, Edelmann ve vánoční písni Roberta Stolze Es blüht eine Rose zur Weihnachtszeit, u níž jsem ale nepochopil, proč byla ze stovek podobných písní vybrána právě tato. Bohužel v Haydnově Gloria (Missa in tempore belli) nebyly všechny tóny intonačně dokonalé.
Vím, že Česká filharmonie dokáže pod inspirativním vedením podávat světové výkony, ale úroveň provedení 4. věty z Haydnovy Symfonie č. 88 G dur a Květinového valčíku z Čajkovského Louskáčka mě překvapila. Haydn byl i při masivním obsazení průzračný a přesný, Čajkovskij sugestivně taneční (skvělá sóla horen, klarinetů, trubek, hobojů a zvláště harfistky Jany Bouškové); řada hudebníků se dokonce usmívala. (Jsem přesvědčen, že lépe by oba skladatele nezahrály ani super orchestry z Berlína a Vídně!) Jedním ze silných okamžiků byla Gruberova Tichá noc, jemný dialog barevně dokonalé harfy a mezzavoce sboru. Do Dvořákovy síně Rudolfina silně vstoupilo poselství Vánoc. (Podruhé to bylo v přídavkové české „vánoční hymně“ Narodil se Kristus Pán.) Vlastně Vánoce mocně ovanuly vyprodané auditorium ještě dvakrát. V ukázce z Her o Marii Bohuslava Martinů (dramaturgické dominantě večera), jistě i díky vynikajícímu sboru, a v trojici písní Benjamina Brittena z kantáty Chvála koled, kdy s písní na rtech vpochodovaly do sálu dívky brněnské Kantilény (sbormistr Michal Jančík) a zapěly Hodie Christus Natus est, Wolcume, That young child. Tak kvalitní zvuk dívčího sboru slyším jen výjimečně!
Nezmínil jsem mezzosopranistku Ninu Marii Edelmann, barytonistovu manželku. V první polovině koncertu byla nenápadná, působila spíše jako sopránový kondukt, ovšem v Brittenově Wolcume její příjemně barevný hlas působivě rozkvetl. Závěrečné Halleluja z Händelova Mesiáše bylo sice v tak velkém obsazení poněkud těžkopádné, zato však efektní a masa zvuku naplnila úkol velkolepého závěru. Skutečnou duchovní tečkou však přece jen byla zmíněná česká koleda, kterou zpívala podstatná část auditoria s sebou!
